Přidat názor k článku Když se nám spánek vyhýbá - rodiče na pokraji nervového zhroucení

Dovolím si přidat svou zkušenost. Máme to veliké štěstí, že naše holčička spinká od narození moc dobře. Usíná v osm a budí se zpravidla po čtvrté či páté hodině. Doteď byla večer jen kojená. Od půl roka spinká až do půl šesté do rána. Když jí bylo 5 měsíců, nastalo období "Já sama v postýlce rozhodně nebudu!" Několik nocí jsme chodili utěšovat, ale nic nepomohlo, jen pochování a popovídání, to se potom na nás spokojeně řehnila. Jeden večer jsem se tedy rozhodla být krkavčí matkou. Vydrželi jsme HODINU nejít utěšit řvoucí mimi. Byl t děs, ale usnula. Druhý den to trvalo půl hodiny, třetí den čtvrt hodiny, další dny pět minut. Po týdnu veškerý řev přestal. Uložím jí do postýlky, pohladím, políbím. Ona třeba hned usne, někdy si chvíli povídá. Nemyslím, že jsem jí zlomila srdíčko. Myslím, že jsem nám všem ušetřila hodně stresu. Co když prostě jednou nebudu moc být s ní, když bude usínat??? Bude se stresovat tím, že máma není. Takhle usne spokojeně sama. Pokud se v noci probudí, stačí natáhnout ruku a jsme obě v klidu. Po ránu si jí beru k sobě a tulíme se, když dospáváme... Nemám nic proti tomu, když někdo spí s dítkem v posteli, ale já sama to dělám jen výjimečně. Její postýlka stojí hned vedle mojí. Nechci se cítit jako krkavčí matka, jen proto, že jsem nechala dítě hodinu plakat. Možná, že to vyzní drsně, ale nechci, aby na mě byla chorobně závislá. Miluju jí jako nikoho jiného na světě. Kdykoli mě bude potřebovat, chci tu pro ní být. Přesto se nechci otrocky podřizovat jejím testům typu: "co rodiče vydrží". V poslední době postonávala, takže jsem si jí k sobě do postele brala, ale nechci, aby to pro ní bylo pravidlem. Věřím, že je to lepší pro nás por obě.