Přidat názor k článku Hračky - pomáhají rozvíjet, nebo tomu naopak brání?

Souhlasím s Monty i s Pettinou.

Také při dítěti doma pracuji a nemám pocit, že by náš syn nějak šíleně strádal. Je rád, když s ním občas někdo trochu blbne, ale taky vříská radostí, když se mu zpřístupní například nová část bytu, kterou si může úplně sám prošmejdit (je mu teprve 9 měsíců), často si docela spokojeně hraje sám a mám pocit, že je skoro nejspokojenější, když se mu nikdo tak moc nevěnuje, ale když se naopak stane jakoby součástí našeho života. Když vařím a může se mi motat pod nohama, když buším do klávesnice a může si to taky zkusit, když vytírám podlahu a může mě pozorovat. Co se týká hraček – nejradši má klávesnici od počítače, televizní ovladač, mobilní telefon, všechny možné klíče, papíry, které se dají pomalu a systematicky roztrhat, občas v nouzi vezme na milost i nějakého plyšáka nebo oficiální hračku (koupenou na hraní!), kterých má už taky pěknou hromadu. Čím dál víc si myslím, že děti hračky ani moc nepotřebují - že jim tak nějak stačí ten reálný svět a rodiče, kteří je občas pohoupou, vyhodí do vzduchu nebo pověsí za nohy...
Monty se zmiňovala o té práci - je relativní, jak moc dítě potřebuje, aby mu máma celé dny ukazovala nové hračky, ale není pochyb o tom, že dítě potřebuje slušné bydlení a dobré jídlo. Máma, která pracuje, aby pomohla tyto věci zajistit, je pro mě dobrá máma (nemluvím o extrémních typech, které dítě odloží nebo zcela ignorují...).