Hračky - pomáhají rozvíjet, nebo tomu naopak brání?

Hračky se nám tu nakupily vskutku rozličné. Vedlo mě to k totální reorganizaci a vyčlenění starých hraček, které nesplnily očekávání (gigantická krabice plyšáků, které jsme většinou od někoho dostali) a hraček, které bych svým dětem ani nepůjčila.

Zadáte-li do internetového vyhledávače výraz "hračky", vyplivne vám nepřeberné množství obchodů s nejrůznějšími druhy hraček a lákadel. Nabídku většinou doprovázejí výroky typu: "hračka rozvíjí fantazii, motoriku atd. Je tomu však skutečně tak? Umíme rozlišit, jaká hračka opravdu rozvíjí? Existují i hračky, které mohou naopak brzdit?

Po zmíněných Vánocích jsem o tom začala přemýšlet víc než doposud. Jsou opravdu všechny ty krámy, co doma skladujeme, pro moje děti dobré?

Musíme se zamyslet nad tím, k čemu vlastně hračky slouží. Řekla bych, že jsou dva základní přístupy k hračkám. První přístup říká, že hračka je k tomu, aby dítě zabavila. Dítě si vezme hračku, baví se a matka má chvíli klid. Druhý přístup říká, že hračka je k tomu, aby se dítě učilo poznávat svět, aby rozvíjelo svou fantazii a dovednosti, ano, a aby se při tom i bavilo.

Do první kategorie spadají převážně hračky, které leccos "dělají". Pohybují se, hrají, svítí, promítají obrázky atd. atd. Stačí zmáčknout knoflík a máte tu naservírovanou akci od A do Z. Co pak dělá dítě? Baví se. Ano, sedí a kouká. Nevyvine vůbec žádnou aktivitu, nezaměstná to jeho představivost, nerozvíjí vůbec žádné dovednosti. Prostě se baví.

Jaký obraz světa takové dítě získá? Svět funguje na knoflík. Chci se bavit, zapnu "to". Pod "tím" si můžeme představit různé věci. Televizi, video či DVD přehrávač, přehrávač hudby, ale taky rodiče, partnera či partnerku... Chci se bavit. Stačí najít příslušný knoflík a přiměřeně ho zmáčknout. Chci uspokojení a vím, jak ho dosáhnout. Nemusím se o nic snažit. Mám, co chci, a nic mě to nestojí. Jsem pasivním konzumentem.

Když tak přemýšlím o hračkách, které se u nás osvědčily, tak je to kapesník látkový, kapesníčky papírové a ubrousky, později zatloukací špalíčky, vkládací tvary, kostičky a teď je nejnovější objev "auto" vyrobené z krabice a polepené zbylým vánočním papírem. Místo hudebních hraček máme klavír a klávesy.

Napadá mě, že čím dokonalejší model skutečné věci dítě dostane, tím méně to podporuje jeho fantazii. Model auta nebude nikdy ničím jiným než modelem auta. Ale krabice od banánů, kostky, modelína, hadříky a kuličky se stávají světem.

Vzpomínám si na skleněnou kuličku, kterou jsem jako dítě měla. Byl to můj poklad. Vydržela jsem si ji velice dlouho prohlížet, nacházet v ní fantastické krajiny, bylo to něco nádherného. Pak jsem se jednou připletla k partě, která hrála venku kuličky, a já měla jen tu jedinou. Byla jsem nepoučené škvrně, nic netušíc jsem se ke hře přidala a kuličku jsem prohrála. Bylo to jedno z největších zklamání v mém životě. Nedokázala jsem pochopit, že mě někdo může připravit o můj tajný svět.

A tuším, že tady někde je klíč. Já tehdy sice přišla o tu kuličku, ale její vnitřní svět, krajina, kterou jsem se v představách procházela, mi zůstala. Snažím se dětem vybírat takové hračky, po kterých jim něco zůstane. Hračky, které je skutečně obohatí.

Článek byl zveřejněn na stránkách autorky www.haluska.cz.