Re: Televize a moderní hračky - zhouba dětí?

No, Mirko, ale ber prosím v úvahu, že některé matky to prostě vidí jinak, pokud jde o práci. My bychom TEORETICKY mohli žít z manželova platu a mého rodičáku, mnozí žijí i za míň. Taky doma nemáme ani video, ani limuzínu (nemáme žádný auto), nemáme mikrovlnku, myčku na nádobí, na dovolené jsem nebyla 4 roky, naše dítě nemá značkové hadry, protože to považuju za zbytečnost, sportovní kočárek máme z bazaru za patnáct set, nábytek v bytě sebranej z chalupy a z manželova mládeneckýho bytu (z bazaru)... já pracuju jednak proto, že mě to baví, navíc máme na bytě dluh a ten zbytek peněz v podstatě investuju do toho, abychom mohli dobře jíst a nemuseli se moc uskrovňovat ve vlastních zálibách. A fakt si nemyslím, že by syn trpěl tím, že pracuju. Naopak - kdybych nepracovala, asi bych byla dost frustrovaná a přenášelo by se to i na něj.
Už jsem to tu někomu psala, ale zopakuju to - teď syn spí a já končím s prací. Když spí, tak mne nepotřebuje. Když pracuju přes den, věnuje se mu někdo jiný - a věnuje-li se mu u nás doma, protože pracuju doma, tak není problém práci přerušit a věnovat se mu i během dne. A když srovnávám své zkušenosti s tím, co jsem viděla u kamarádek, příbuzných atd., tak mám dokonce pocit, že se mu věnuju víc, protože většina dvouletých dětí, které znám, si přes den prakticky hrajou samy v pokojíčku. Já si se synem maluju, čtu, díváme se spolu na pohádky, hrajeme si s autama a se zvířátkama, a když se denně dívá 10 minut na Večerníčka, 30 minut na Kouzelnou školku (na tu ale ne každý den) a nějakých 5 minut na datla Woodyho, tak mi těch pár minut fakt nepřijde, jako že ho odkládám k televizi. On ty pohádky komentuje a během nich spolu komunikujeme, co vidí, co se tam děje atd. Ve dvou letech mluví velice dobře ve větách, má obrovskou slovní zásobu, zná barvy, počítá do čtyř, zná i některá písmenka a dokáže říct, jakým písmenkem začíná nějaké slovo, na obrázku pozná i vcelku "nestandardní" zvířátka jako třeba lamu, delfína nebo sysla, což by asi neuměl, kdybych se mu nevěnovala. Vycházím vstříc JEHO potřebám, ale taky mám nějaké své - a myslím, že jsem našla vcelku rozumný kompromis. Nevím, mám dojem, že dítě ve dvou letech nepotřebuje moji péči 24 hodin denně, a kdybych se mu věnovala ještě víc, tak by z toho nejspíš zmagořil. :o)