Přidat názor k článku K životu potřebujete jenom málo

... tety, dcery a sestry. Je to sice 4.4. už 5 let, co mi zemřel v nedožitých 20. letech synovec, ale mohu říct, že mně to stále ještě nepřebolelo. Měl také rakovinu, lékaři tvrdili, že je v jeho typu onemocnění 85% pravděpodobnost vyléčení .... no Miška byl bohužel z těch druhých 15%......

Já to tu píši jen proto, že bych ráda popřála všem maminkám, tetám, sestrám, ale i otcům, bratrům a strýcům (nemysleme si, oni jsou v podstatě ještě zranitelnější v těchto okamžicích, protože celý život slyší, že chlapi nebrečí a musí se umět se vším poprat. Ale s čím se prát, když vám vaše dítě průsvitní v dlaních......). A hlavně dětem. Dětem, které musí bojovat s jakoukoliv nemocí svou či svých blízkých: " VYDRŽTE, MYSLÍM NA VÁS VŠECHNY A VÍM - DOOPRAVDY VÍM - JAK TO STAŠNĚ BOLÍ.

A bohužel musím přidat - budou vám říkat, že ztráta přebolí, ale není to tak docela pravda. Jo, nebrečím už každý den. Nemyslím na Mišku kdykoliv pustím počítač (měl studovat informatiku, když jeho nemoc začala, ale už v té době věděl o PC kde co a mně leccos naučil). Ale neustále si vyčítám, že jsem s ním byla málo. Dodnes jsem nedokázala jít k jeho hrobu. Ani jsem se ještě za těch pět let nedokázala podívat na fotky na kterých Miška jště je. Můžete se divit - nebylo to moje dítě, ale JEN synovec - ale pro mne byl jako pvní z mých dětí - hodně jsem se o něho starala do jeho 8 let, kdy jsem se odstěhovala přes celou republiku. A náš vztah byl vzájemně velice silný. Takový jsem s dalšími synovci a neteřemi (mám jich ještě 5 dalších) nenavázala, přesto, že je mám velice ráda.
A tak se snažím v okamžiku, kdy mne bolest přepadne - většinou z ničeho nic, něco zahlédnu či zaslechnu a v mozku to udělá CVAK a Miška je tady - si říct: Jo, to co měl tady na světě za úkol, stihl udělat do svých dvaceti let. Někdo žije skoro sto let a tolik lásky, humoru, laskavosti a pohody lidem oklol sebe dát nedokáže. On splnil svůj úkol na zemi brzy a tak mohl jít..... A doufám, že mi to pomůže tu bolest lépe snášet. Bohužel mne v zápětí napadne: A dali jsme MY JEMU taky tolik lásky, kolik on nám?

Hodně mně jeho smrt změnila - zjistila jsem, jak málo stačí k šťastnému životu: Vědomí, že jsou děti okolo mne zdravé a mám milující rodinu. A snažím se lidem, které mám ráda, dávat lásku najevo a říkat jim to co nejčastějí. Abych si někdy nemusela vyčítat, že je pozdě......

Simča