Přidat názor k článku K životu potřebujete jenom málo

Náš Filip onemocněl v 7 letech mozkovým nádorem.V Motole jsme strávili s přestávkami 9 měsíců.Chlapi někdy překvapí.Můj muž sice doma nepřeloží stéblo a nechá se pěkně obletovat,ale když onemocněl Filip,dokázal mne v nemocnici střídat každý den.Aby mne taky občas viděl ten starší,tehdy devítiletý Honzík,přišel můj muž z práce domů,něco do sebe hodil a tradá do Motola.Díky němu měl Filip i ostatní děti na pokoji perfektní čtení na dobrou noc,neboť Jirka jim četl,dokud nebyli tuzí,čili pravidelně přetahoval i večerku.Když uvážím,že dojížděl každý den do práce mimo Prahu,je to obdivuhodný výkon.
A přátelé nás taky podrželi,až to bylo dojemné.To spíš později jsem se setkali s nepochopením Filipova stavu ve škole-to platí až dosud,čtyři roky od onemocnění.Učitelky nejsou schopny pochopit,že Filip je na světě "na podmínku",kdykoli se mu nemoc může vrátit,ale samozřejmě taky nikoli.Pro nás všechny je to složité.Máme mu polevit a nechat ho "žít",nebo požadovat určité výkony ve škole?Máme zariskovat,doufat v nejlepší a brát ho jako definitivně uzdraveného,nebo ho šanovat ať si užije?Pravda je někde uprostřed,ale jak to vybalancovat?To jsou otázky,které nás trápí.Třeba škola v tom má jasno:Filip není nemocný,je tedy zdravý.Aspoň že se můžeme občas opřít o jeho SPU.Nemít dysortografii,nikoho by jeho zvláštní zdravotní situace nezajímala.