Přidat názor k článku O krajinách duše tentokrát oklikou přes radosti nadmíru tělesné

Milá Věro
jako vždy velice děkuji za další překrásné povídání. A neodolám, abych nedoplnila co všecho nám může připomínat tu krásnou krajinu dětství, neoddělitelně spojenou s chutěmi a vůněmi máminy kuchyně.
Když jsem vyšla ze školy, pracovala jsem v Praze v jedné základní škole. Udělala jsem si zdravotní kurz a jezdila - po pravdě řečeno na rozdíl od vdaných kolegyň velice ráda - na školy v přírodě. Jednou se nám stalo, že jsme tam měli klučíka, který skoro vůbec nic nejedl. Když jsme se ho ptali co má rád, tak jako jediné z něho vylezlo, že krupičnou kaši. A tak jednou večer jsme s napětím koukali, jak se bude Pavlík ládovat - byla krupičná kaše. Byla dobrá, ale Pavlík seděl, lžicí dloubal do stydnoucí večeře a zase pořádně nejedl. Už mně to nazlobilo a šla jsem k němu: "Proč nejíš, Pavle. Vždyť je to tvoje oblíbané jídlo - krupičná kaše. Tak se neloudej a jez pořádně." A Pavlík na mně zvedl smutné oči a povídá: "Ale když moje maminka ji dělá takovou jinou, dobrou, S KOUSÍČKAMA!"

S.