O krajinách duše tentokrát oklikou přes radosti nadmíru tělesné

Je to tím, že vůně a chuti našeho dětství jsou v nás zakódovány navždycky. Jsou o tom dokonce jakési moudré výzkumy (za hledání o tom, jak vůně fungují a ovlivňují duši člověka, byla letos dokonce udělena Nobelova cena).

Vůně domova není jen vůně lesů, vod a straní, ale i vůně tatínkova Pitralonu po holení, čerstvě vyžehleného prádla a pro mnohé hlavně vůně smažených řízků, dušeného zelí, buchet a nedělní bábovky a vánočního cukroví.

Co je pro vás vůně české kuchyně?

Z rozhovoru Richarda Guriči s předními mistry umění kuchařského v dnešních Čechách, nedávno zveřejněného v Amerických listech, vyplynulo, že to, co si myslíme, že je naše česká kuchyně, není ve skutečnosti vůbec česká, tedy alespoň ne staročeská, ale rakousko uherská. Viděno takto, asi měl pravdu. Některá jídla si to nesou dokonce už v názvu jako vídeňský řízek nebo guláš. Ale my jsme si je předělali k obrazu svému...

Ale to je ta vůně, kterou v sobě neseme.

Při čtení jeho článku jsem si hned vzpomněla na jedno z nejhezčích vyčíslení českých pochoutek v knížce napsaném z onoho stesku po vůních domova autorem německým - Otfried Preussler, který napsal půvabnou knížku Útěk do Egypta přes Království české, se ovšem narodil a prožil své dětsví v Čechách (konkrétně v Liberci) a tak má všechny ty vůně v nose i na jazyku jako vy nebo já. On tomu říká vůně Království českého.

Zvětšit

Nechal sejít všechny české svaté (a vyzná se v nich přenáramně) a blahoslavené k veliké hostině na počest Ježíška, který prchal se svými rodiči oklikou přes království české do Egypta, na nevídané hostině. Dávají si v jeho knížce na počest svaté rodiny pěkně do nosu… Co bylo všem svatým servírováno?

Tady to máte, nechte si sbíhat sliny a chcete-li, doplňte o nějakou tu dobrotu:

"A byla vepřová pečeně s českými knedlíky a mladým bílým zelím, a samozřejmě také slavná svíčková, pěkně chutně kořeněná, a dušené telecí ledvinky a obalovaná játra s jablkovými řezy, vícero předpisově nadívaných, do zlatova upečených hus k tomu, opovrhovat se nedá přirozeně ani kapry a líny, na kmínu dušení ti první, ti druzí na pánvi smažení, jen z nich máslo prýštilo". A protože je k dobrému jídlu zapotřebí dobrého pití, obcházejí blahoslavené paní Ludmila a Zdislava kolem tabule, každá s konvicí, jedna v ní má víno a druhá čistou vodu, tuto především pro pány poustevníky, kteří jsou jak známo asketové a vínem opovrhují,: ale Hokevancl, no jo, ten pochází nakonec z vesnice, ten Hokevancl by měl nejraději pivečko - ale i on si přijde na své: obě blahoslavené paní mu nalijí společně, každá ze své konvice, plný pohár a věřte nebo neveřte: bylo z toho pivo medové barvy, že by lepší ani v Plzni ani v Českých Budějovicích neuvařili, a jakmile si toho všiml svatý Josef, dal si s chutí tento nápoj také.

"…a pak přijdou jako zákusky různé moučníky, jablkový štrůdl a koláče, vdolky a lívance, tvarohové taštičky, teplé buchty se šestero náplněmi a pražský ořechový dort…"

To všechno si dali ti svatí než se vypravili zpět do Věčné blaženosti….

Je to výčet opravdu snad dokonalý? Jsou to všechny dobroty vašich chuťových krajin nebo autor na něco zapomněl?

O pár kapitol dál uvádí ideální oběd, který připravila paní vdova Machatschková, kuchařka na zámku Sychrově, který patří do krajiny mého dětství, když promrzlému Hawlitschkovi předložila: "nejdřív hovězí polévku, potom vepřovou pečeni s českými knedlíky a jemně dušeným bílým zelím, k tomu meruňkový kompot, a jako moučník čerstvě upečené koláče, plněné zčásti mákem, zčásti povidly a k nim nalije…pěkně horkou kávu s cukrem a se smetanou k tomu…"

V pivnici Dačický v Kutné Hoře, kde vládne v kuchyni mistr Pavel Cikler, citovaný v článku v Amerických listech, jsme se zase s Clarisskou poměly my. Mají na jídelníčku všechna jídla, která se považují za klasicky česká. Jídla moderní i starodávná. A navíc tam mají opravdový kulečník. Stejný jako hrávali hrdinové ve starých českých filmech. A kdysi ho měla každá pořádná venkovská hospoda. Pak také s totalitou nějak vymřely. To jsme si pěkně zahráli… Velcí i malí. Až budete s dětmi v Kutné Hoře, zkuste to taky.

Pavel Cikler z Dačického pivnice uvádí, že nejoblíbenejší jídla v jeho restauraci jsou svíčková, cmunda po kaplicku, vepřová pečeně se zelím a take smažený sýr tedy "smažák". Kde se v Čechách vzal prý nikdo neví, ale je to dnes už i v průvodcích pro cizince jako jedna z typických českých pochoutek. "Nejčasteji je to eidamský sýr v trojobalu s plátkem šunky či bez něj", říká mistr kuchař… Smažený sýr byl naším studentským jídlem v restauraci U orla, ale dnes jej najdete skutečně všude. Patrioty musím ale zklamat: také v celém, hlavně jižním Německu v každé pivnici se podává, obvykle s brusinkami, bývá to eidam, ale časteji hermelín…

Co se týče vůní a kuchyně, žije se emigrantům v zemích bývalých říší v našem sousedství dobře. Nejenom, že se v Německu a v Rakousku dají najít všechna naše oblíbená jídla s malou obměnou v téměř každé venkovské hospodě, ale v dobách totality se dala najít i taková, o kterých mi můj tatínek vyprávěl a která zmizela z jídelníčků restaurací jako jídla pro chudé: různé úpravy slanečků, opékané syrečky, utopenci atd. Nebo zvěřina, která také v obyčejných restauracích zmizela z jídelníčku. Zastřílet si mohli jen vybraní občané a ti si zvěřinu pak také sami snědli .

Vy, kdo nejste pamětníci, tomu asi nebudete věřit, protože dneska se restaurace předhánějí v přípravě takových staročeských lidových pochoutek. Najdete je všude, ale dřív to tak nebylo.

Tady v Americe je to ovšem s chuťovým sentimentem horší. Českých hospod pokud nejste zrovna v Chicagu nebo San Francisku tak moc nenajdete, což by tolik nevadilo, my Češky a Slovenky rády vaříme. Ale je to tu horší s možnostmi nakoupit některé potraviny, které považujete za nezbyné pro vaření..

Tady však přijde ono zmenšení světa způsobené dálkou od Evropy k dobru. Všichni američtí krajané vám potrvdí, že chodí nakupovat do německcých krámů. Salámy, tlačenku, zelí, nakládané okurky (nejlepší jsou ze Spreewaldu, tedy od Lužických Srbů, chutnají jako znojemské).

V posledních 20 letech se mnohé změnilo i v amerických obchodech s potravinami. Dá se už najít opravdový (jak já říkám živý) chléb, nejčasteji je to italský nebo německý. Dokonce je možné najít i celou řadu knedlíků v prášku (většinou německých, ze kterých se dají s úspěchem udělat i ovocné knedlíky). Tvaroh na strouhaní se dá najít u Mexičanů a taky dobrá brynza. A české pivo najdete v každém pořádném "liquer store" (ochodu s alkoholem), pokud ho nemají i v potravinách jako u nás. Hned několik druhů. Mimoto s českými hospodyňkami si vyměňuju typy na to, co se dá nahradit čím, či kde dostat něco nezbytného, se svou už vzpomínanou bavorskou přítelkyní Edignou. Zrovna jsme objevily maďarského, tedy spíš "uherského", ve smyslu staré monarchie, řezníka. Dělá buřty na opékání jako v Čechcách či v Německu, má tlačenku bílou i černou. Guláš ovšem dělá maďarský s čerstvými paprikami a poněkud vodnatější, než my jsme zvyklí…

Výborné jsou taky židovské košer obchody. Hlavně když jsou z východní Evropy. Páteční challu si můžete dát v neděli k snídani místo vánočky, štrůdl bude chutnat jako od maminky (psala jsem o tom v povídání o Palm Springs), nakládané ryby jsou jak z Václaváku od Labužníka a dostanete tam i kapra. Buď už upraveného nebo na váhu… Stejnou službu vám udělá řezník či lahůdkář polský…

Zkrátka chce to jen trochu improvisace a neulpívat na předsudcích o výjimečnosti našich kulinářských vynálezů. Mnohdy se podobají - plněné ovocné taštičky jsou vynikající také v židovských nebo ukrajinských krámech- pokračovat bych mohla velmi dlouho. Však dobře víte, že stejně každá bramboračka chutná jinak a co teprve bramborový salát!

Tu hlavní přísadu, naše srdce a duše, které z toho teprve udělají ono neopakovatelné jídlo, to už musíme přidat samy. A vytvořit tak vůni našeho domova.

V tom vám všem ať už v Čechách nebo daleko od mléka a strdí přeju hodně štěstí a dobrou chuť všem vašim milým…