Přidat názor k článku O krajinách duše tentokrát oklikou přes radosti nadmíru tělesné

Přidám historku mé kolegyně.
Ráda a dobře vařila "knedlo-zelo-vepřo", ale její manžel nebyl nikdy spokojen. Zkrátka a dobře, to její zelí nikdy nebylo "jako od maminky". Brala to jako nutnou daň manželství a také toho, že se se svou tchyní nikdy nesetkala a tedy se nemohla zeptat na její specifický výrobní postup.
Až jednou. Opět se schylovalo l tradičnímu českému obědvání a kolegyně vařila zelí. Myšlenky se jí buď zatoulaly kamsi do exotických dálek nebo si odskočila k sousedce, to nevím, ale co vím bylo, že se zelí připálilo. Co teď, poledne v tom okamžení, táta přijde z roboty.... A tak postupovala, jako již mnohé z nás. Opatrně zelí přemístila do jiného kastrólu, dochutila a hlavně pečlivě vydrhla původní nádobu, aby zlikvidovala všechny důkazy svého činu. Předložila taťkovi krmi, ten vsunul do úst, očividně zpozorněl (kolegyně se lekla) a promluvil: "Vidíš, konečně se Ti podařilo, aby to zelí mělo chuť jak od maminky".
No nepochlubila se mu a ani nevím, jak to praktikovala příště, ale každopádně je z toho patrné, že co se v mládí naučíš...a platí to i o tom žvanci.
Přeji mnoho pěkných kulinářských zážitků.