Přidat názor k článku Kdo zaměstná matku malých dětí?

Mirko,

bez trochy zdravého sebevědomí se člověku žije velice těžko. Někdo má štěstí a je mu to vštípeno v dětství, někdo to štěstí nemá a musí se za podpory svého okolí posnažit sám.

Moji rodiče také sebevědomím příliš nevynikali. Já jsem jako dítě měla problém vycházet s vrstevníky a prosadit se mezi nimi, a dodneška jsem nepřišla na to, v čem byla chyba. Měla jsem věčně strach, že něco udělám špatně, že se mi budou smát, že jsem tlustá, ošklivá a neohrabaná, a to se také docela často naplnilo. Nevím, nakolik se na tom podepsalo, že moje maminka byla od mých deseti let těžce nemocná a ve dvanácti jsem o ni přišla. O tatínka pak o tři roky později.

Nevěděla jsem, co se mnou bude, s nikým jsme se moc nestýkali a vlastně jsem neznala nikoho, ke komu bych šla. Měla jsem obrovské štěstí, že se mě ujala rodina tatínkova bratrance, kterou jsem do té doby vůbec neznala. Přijali mě prakticky za vlastní, chovali se ke mně stejně jako k vlastní dceři, a zjistila jsem, že moje rodina z téhle strany je hodně rozvětvená a všichni mě okamžitě přijali. Získala jsem tak nového tatínka, maminku, dědu a spoustu tet, strejdů a bratranců.

Tady se zřejmě "zlomilo" i moje sebevědomí, tím, jak krásně se ke mně všichni chovali - na VŠ už to bylo docela dobré. Dodnes nejsem žádný "suverén", ale jsem si víc vědoma vlastních hodnot, a kdo je přehnaně suverénní, stejně nebývá lidem sympatický. Samozřejmě ještě musím bojovat s občasnými záchvaty pocitu méněcennosti, ale to asi občas mívá každý.

Proč Ti to píšu? Jednak proto, že TOMUHLE jsem ochotna říkat štěstí, které jsem si nijak nezasloužila a za které bych měla denně děkovat "tomu nahoře" (tedy ne za to, co se stalo mým rodičům, ale že mám tak úžasné příbuzné, kteří se mě ujali). A taky proto, že jsem se hodně dlouho v otázce sebevědomí považovala za beznadějný případ, a že se to naštěstí podařilo zlomit. Přeju Ti, aby se to povedlo i Tobě, není na to asi žádný univerzální recept, ale věřím, že TO JDE.