Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Z vězení do vězení

...i já jsem byla před pár lety Marcela. A pak jsem najednou potkala svého dnešního muže (který zásadně nahlas prohlašoval, že už se - po svých zkušenostech - nikdy nechce ženit. Takže vzorová situace: "Marcela" a "David" se potkali a najednou zjistili, že spolu chtějí žít, že k tomu potřebují papíry a když přijde dítě, bude to jen fajn.
Mně ve finálním stádiu "Marcely" bylo 31 let, mému muži ve vrcholném tvrdém stádiu "Davida" 37. Teď je z nás vzorová rodina střední vrstvy, máme 2 děti, babičky a dědečky nemáme, na paní n aúklid taky ne - a přesto tuto situaci ani jeden z nás za vězení nepovažuje.
Mám pocit, že "Marcela" a "David" jsou produkty doby - a je to jen dobře - do vztahu a rodiny by se měl člověk pouštět jen v případě, že si je jist, že si to přeje a nebude vztah ani rodinu brát jako vězení, a nebude trpět "živitelským" ani "pečovatelským" syndromem. Osobně považuji "odloženou spotřebu rodinných vzathů a vazeb" za daleko pozitivnější než společenským tlakem vynucené ranné zakládání rodin - už kvůli tomu, že kvantitu dětí nahrazujeme jejich kvalitou (ve smyslu opravdu chtěné děti, kterým se rodiče maximálně věnují a podporují je v jejich rozvoji).
Nechme frustrace z "Marcel" a "Davidů" stranou, jejich "cynismus" je jen maskou pro nejistotu, váhání nebo naopak podvědomou jistotu, že se současným partnerem do budování dlouhodobých rodinných vztahů nelze odpovědně jít.
Je to vždycky o dvou lidech - pokud potkám toho "pravého", nebudu se bát založit rodinu. Jenom nám to holt teď déle trvá se najít...