Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Z vězení do vězení

Jani,
věřím, že Tě nebaví oprašovat vzpomínky na totáč, ale čím dál, tím víc to bude bohužel potřeba :-(((
Vím, o čem píšeš, otěhotněla jsem v roce 1989, dcera se narodila až po revoluci. Kočárek jsem měla možnost vybrat si tak, že jsem zašla do jediného krámu ve městě, kde bylo asi 5 kočárků, z nichž jsem si vybrala nejsympatičtější. To jsem se měla!

Novomanželskou půjčku jsme měli, pořídili jsme z ní pračku, lednici, křesla, pár poliček, lux a nějaké lampičky, možná i ten kočár, víc ne. Radši jsme nakoupili víc drobností, než sedačku se stěnou, víc toho koupit nešlo.

Zdravotnictví bylo zdarma - ve třech měsících nám pan doktor předepsal Sunar, o růstovém spurtu či laktační krizi se nevědělo; v deseti měsících při první viróze zas penicilín, po kterém se holka osypala... neměli jsme na výběr, přístup k informacím žádný. Kolikrát v poledne už nebylo v krámě čerstvé mléko, trvanlivé přivezli jen jednou za čas a během pár hodin se rozprodalo. To samé s pečivem - odpoledne byl už jen chleba, a to v lepším případě...

Tak mě napadá, jestli ti třícátníci, co odkládají děti, nebyli příliš brzy odloženi do jesliček a kolektivů a tím pádem mají v podvědomí cosi zakódováno, či zablokováno, co si nepřipouštějí a jen hledají racionální důvody svého chování... J