Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Z vězení do vězení

... myslím, že pan Karban se výjmečně docela trefil. Pocit "vězení" mi přijde v ČR dost oprávněný. Za prvé - matku s dítětem v lepším případě všichni ignorují (v horším případě dávají najevo, jak je tím, že má dítě, obtěžuje). Úsměvy či vlídné reakce by se daly na prstech spočítat. Do spousty míst se máma s kočárkem nedostane. Obchody, úřady, ordinace - a nakonec ani ty byty - kolik domů ze staré zástavby má výtahy? Věčné tahání kočáru někam do schodů, doprošování se místa v tramvaji, a nakonec ještě trnutí, jestli někdo náhodou kočárek neukradne, když zůstane chvilku před domem, nebo ve vestibulu (ať už obytného domu, obchodu, ordinace...). Posedět s kámoškou nebo s manželem na večeři? Když není hlídání tak asi těžko (kuřáci). A co v zimě s dětma? Nedokážu si to představit. Jsem rozmazlená. Zvyklá, že když jdeme s TOmem na večeři (či oběd), není problém. Většina restaurací má dětské menu, v naší oblíbené vietnamské přinesou Tomovi mísu kuřecí polévky s nudlema, naběračkou a nůžkama (na stříhání nudlí :-))), malý hluboký talířek a malou lžičku. V zeleninovém baru (oblíbené místo na "oběd s kámoškou") jedí děti do tří let zdarma (Tom toho spořádá víc než já :-))) - a obsluha automaticky pomůže mámě s kočárem odnést tácy až k volnému místu.
Během naší krátké deštivé zimy jsme se naučili využívat atrakcí pod střechou - dětskou krytou hernu máme za rohem (platí se tam). Za jiným rohem je knihovna (zcela zdarma) s velkou dětskou sekcí - spousta židliček, křesílek, Tom si nosí knížky, přečteme si, co nás zajímá. Uprosřed místnosti velká dřevěná krychle, na každé straně nějaký hlavolam (asi jako pokroucené počítadlo), na krajích počítače s programy pro batolata (větší děti mají svou sekci). V shopping mall mají kryté dětské hřiště - ale hlavně - na recepci půjčují autíčka - je to jako nákupní vozík, ale vepředu má instalované autíčko (i s volantem a otevíracíma dveřma) - Tom byl naprosto unešen (podobná autíčka mají i třeba v některých samoobsluhách - ale taky např. v ZOO). Dále tu máme dětské muzeum (děti si můžou osahat a prolézt třeba hasičské auto, sanitku, starou fordku, ovládat semafory, vyrábět elektřinu, jezdit s elektrickým vláčkem, hrát si v obrovské sekci s tekoucí vodou - korýtka, mlýnky, lodičky, balónky...) - ale i "dospělácká" muzea mívají sekci pro děti (naše nejbližší velmi seriózní hlubokomořské akvárium dokázalo půlročního Toma zabavit na dvě hodiny!).
Nemáme babičky, manžel chodí z práce kolem osmé večer. Přesto nemám pocit, že jsem ve vězení - že jsem se "provinila", že si dovoluji společnost obtěžovat tím, že vůbec mám něco jako dítě a za toto provinění jsem trestaná; pro moje dítě tu je místo - u mého stolu s obědem v restauraci, v knihovně, v obchodě, v muzeu... mám pocit, že je moje dítě "chtěné" a "vítané" - a ten pocit nemám proto, že by mi stát něco dával nebo mě nějak finančně podporoval (stát Kalifornie vyplácí mateřskou v déle 6 týdnů; státem dotované jesle, školky neznáme, zdravotní péči - i za dítě - musíme platit - minimálně formou pojištění).
Zkráta pocit toho, že "děti stojí za to" není tom, kolik člověk "za to" dostane peněz na ruku - ale o přístupu ostatních - od pokladní v sámošce, přes pejskaře v parku až po ředitele muzea...