Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Z vězení do vězení

Deniso,
u mě to bylo asi ještě horší - vdávala jsem se za totáče a nejdřív nikdo nevěřil, že se nemusím vdávat, pak všichni zas nechápali, proč jsem se teda vlastně vdávala. Nejdřív jsem trpělivě vysvětlovala, pak už míň trpělivě, pak už jsem říkala "jó děti? no ty já mám ráda, dušený na kmíně".
Vrchol byl, když mi jedna známá podstrčila lísteček s telefonním číslem na psychiatra s komentářem, že "nechtít děti není normální a je třeba to léčit". Přiznávám se, že už jsem se neudržela a nezachovala se zrovna podle společenských pravidel - zrovna tahle známá mě takhle dusila asi pět let, dokonce to šla "řešit" i s mojí mámou... Vůbec nechápu, kde se v lidech bere ta touha "řešit" cizí "problémy", které navíc ten dotyčný vůbec jako problémy nevidí.
Pak nastalo období soucitných pohledů a lístečků s telefonními čísly na odborníky léčící neplodnost...