Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Z vězení do vězení

Stáňo, Monty!
Obě v podstatě trváte na tom, že samostatnost lze u dítěte vychovat. Dobrá. U průměrného dítěte snad, ale už si nejsem jistá, jestli třeba můj syn je průměrné dítě:o))) Např. dodneška (je mu 7 let) mu dělá problémy si hrát "o volňásku" s jinými dětmi. Zrovna dneska se mě paní vychovatelka v družince ptala, jak si doma hraje (říkala jsem po pravdě, že si vlastně skoro pořád hraje "na školu" - píše "učebnice", dělá pana učitele a tak). Když mají děti volný program, syn tam tak bloumá po družince a nehraje si ani sám, ani s dětmi. Když mu nabídne alternativy, první je, že se syn zeptá: A musím? A tak je to s ním pořád. Takže když jsem s ním chodila před třetím rokem věku do MC, prostě tam byl se mnou a s jinými dětmi nebo sám si nehrál. Jiná věc je ta, že jsme tam nechodili často, protože jsme to přece jen měli dost daleko (15 km) - a taky MC provozovalo od 8 do (ježíš, já už nevím, do kolika přesně, ale mezi 11 a 12 hod), a my tam přijížděli na poslední asi hodinku, protože syn spával do osmi a tak.
Ovšem samozřejmě že od malinka byl zvyklý na babičky - tenkrát jsme bydleli jinde, takže to obě měly docela blízko - naprosto nebyl problém, aby pobyl někde nějakou dobu co mimi či batole s babičkami nebo tatínkem. Ovšem na cizí lidi zvyklý nebyl - jak bych to taky asi měla zařídit, když na hlídací tety nebyly peníze a krom toho tenkrát jsem proti hlídacím tetám byla zaujatá (a taky jsem neměla touhu a potřebu jejich služeb využívat).
Takže ano - ono to nešlo prostě nechat dítě někde, odejít a nechat ho řvát. Nevím proč. Neměla jsem důvod, potřebu a ani bych to svému synovi nemínila nikdy udělat (MMCH jsem odpůrce vyřvávací metody uspávání).
Druhá věc je ovšem ta, že do třech let věku dítěte jsem byla zelenáč zelenej, a vzhledem k tomu, že oba synovi rodičové jsou vlastně hodní, mírní lidé (:-))) ), byli jsme oba velmi, velmi zaskočeni neústupnou a "divokou" povahou synovou - takže jsme se ve výchově pěkně plácali, a ačkoliv přesvědčeni, že vychováváme laskavě, leč pevně, pevnosti v tom žel nebylo ani za mák. Tenkrát ovšem to bylo dost tvrdé - pevnost v mém pojetí nefungovala, tvrdší už jsem být neuměla - bylo by mi to proti mysli a proti mému nejhlubšímu přesvědčení - a tak mě deptaly výčitky a frustrace z toho, jak jsem neschopná matka, protože neumím dítě správně vychovat. No nic, co bylo to bylo.
Přes tento výchovný nedostatek si ale myslím, že i kdybych bývala byla tvrdší a syna někam víc tlačila, že ON by se třeba skutečně nenechal. Každou chvíli se mi připomene, že syn není průměrné dítě, ať vezmu jídlo, chování, poslušnost, zapomnětlivost, netrpělivost atd. atd. Je velmi, velmi svéhlavý, a až teď, pozvolna měkne a stává se tvárnějším...
M.