Souhlasím s Psychoušem... osobně nemůžu dělat s dítětem ani 1/5 toho, co jsem dělala bez něj. Žít jako "za bezdětna" můžu jen když syna někdo hlídá.
Ono je hezký, když se píše, jak se děti dají zapojit do všeho a rodiče netrpí, jenže to není tak docela pravda. Kdybych měla jako koníček třeba kanoistiku nebo horolezectví, tak by to snad i šlo, ale zkuste si vzít dvouleté dítě do nějaké galerie na výstavu. Třeba. :o)
O klubech a paření nemluvím, v noci předpokládám, že dítě bude někdo hlídat, pokud budu mít potřebu popít... ale ani přes den se můj život s dítětem naprosto nedá srovnávat s životem bez dítěte.
Aby bylo jasno, nelituju toho, že syna mám. Ale upřímně řečeno těším se na dobu, kdy mě zas až tak moc potřebovat nebude a budu o něco svobodnější.
Předchozí