Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Z vězení do vězení

Mirko,
víš, že ostrost tvé odpovědi je docela zbytečná ;-)? Já v úvodu svého příspěvku napsala, že si nedělám ambice hodnotit cizí výchovu … a nikde jsem ani nepsala o tom, jestli jsi zrovna TY vyvinula snahy dost … (MMCH v tomhle kontextu je pak docela legrační, když napíšeš, že „naprostá většina žen se dítěti v průměru věnuje rapidně méně než já“ ).
Navíc jsem tenhle příspěvek psala v kontextu předchozí diskuse o tom, jestli je dítě možné naučit, aby nechalo maminku cvičit a hrálo si v rohu tělocvičny, popř. zvyknou na hlídání. Nebylo to ani zamák o tom, jestli se svému dítěti věnuješ nebo ne.
A upřímně řečeno, z tvých příspěvků prostě mám pocit, že tvé úsilí se věnovat dítěti na 250% bylo, pokud jde o samostatnost dítěte, kontraproduktivní … Já prostě zastavám ten názor, že dítě není možné postavit na rodinný piedestal a obětovat mu úplně vše. Myslím, že na tuhle roli si dítě rychle zvykne a ona se projeví i v jeho chování (a může to podle mne být i tím, že bude třeba nejisté ve chvíli, kdy se vše přestane točit kolem něj – pro něj to totiž bude neznámá a tudíž stresující situace).
Souhlasím se Sally a Janou, že domácí práce lze povětšinou dělat i s dítětem – žehlívala jsem s žehlicím prknem vedle postýlky, s dítětem na dece vedle žehlícího prkna, s dítěm stavícím si ze stavebnice kousek ode mne … a při to všem jsme klidně mohla s dítětem komunikovat. To samé platí o vaření … Dobu, kdy dítě spalo, jsem se vždycky aspoň s části snažila využít k tomu, abych si uvařila konev čaje, „hodila kopyta nahoru“ a přečetla si včerejší noviny nebo kus knížky . A hrdě se k tomu hlásím … Zachovala jsem to částečně i v době, kdy už dítě odpoledne nespalo (což bylo bohužel poměrně dost brzo) – prostě jsem Ondru naučila, že po obědě si maminka bude 15 minut (hodinové čtení jsem holt musela oželet) číst sama (a on si v té době taky důležitě listoval leporely), no a pak si budeme číst a prohlížet obrázky spolu.