Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Z vězení do vězení

Plně souhlasím se Stáňou: Pokud jsem dělala doma cokoliv, dítě (děti moc nepíši, neboť vzhledem k věkovému odstupu máme v podstatě dva jedináčky ) si podle věku leželo v postýlce - hrálo v ohrádce - hrálo si na zemi. Máme velikou kuchyň, takže jsem měla postýlku "spací", kde mimi spalo a postýlku "hrací" v kuchyni. Časem tam byla ohrádka - je větší - a ještě později jsem do dveří mezi kuchyní a dětským pokojem dala díl rozebrané ohrádky (kvůli bezpečnosti mrněte) a v kuchyni jsem mohla vařit, žehlit, pracovat na PC a holky mně viděly, slyšely,...... Většinou jsem je po pravdě jakoby nezajímala (ale vím, že ať si hrály sebevíce zaujatě, neustále slyšely co se tu děje či povídá - když byly větší, často po nějaké době zopakovaly něco, co v kuchyni bylo řečeno v době, kdy jsem si mohla myslet, že jsou zaujaté hrou - jó, malý hrnky s velkýma ušima!).
Jejich jistota že "máma je vždy poruce" byla taková, že se nepotřebovaly neustále na mně věšet. Holky byly a jsou docela nezávislé osůbky. Jistě, jiná situace je, když je mimísek či dítko nemocné (viz Milada), ale pokud to není z tohoto důvodu, myslím si, že je fakt lepší zapojit děti do běžného provozu, protože přizpůsbovat veškerý život dítěti znamená rezignovat na ostatní život - na práci, manželství, přátelství, koníčky či lásku. A není dobře věšet život na jeden hřebíček.....

Jen tak cvičně: budu-li mít více dětí, jak mohu každému plně vyhovět, když bude mít každé třeba v jeden okamžik odlišný názor, co se má TEĎ dělat?

Nebo: jak zamezím intenzivní žárlivosti staršího dítěte, když se mi narodí druhé a já mu budu chtít být neustále "k dispozici".

Nebo do třetice: co budu dělat, až dítě (děti) budou větší a můj zájem je bude spíše obtěžovat. Budu taková ta maminka, která se věší na syna ještě ve třiceti, kdy má vlastní rodinu? Protože moje manželství, koníčky, lásku i přátelství jsem dávno pohřbila - obětovala jsem je na "oltář svatého mteřství". A teď mohu jen chodit a vykládat, jak jsem se dětem obětovala a ony jsou tak nevděčné......

Ne, musím se dětem věnovat, dát jim, co potřebují, ale dát také sobě či manželovi (manželství), co potřebujeme. Protože intenziví péče o děti trvá deset, patnáct či dvacet let, ale pak mají děti právo na svůj život a stejně tak my, rodiče máme před sebou třeba ještě třicet či čtyřicet let života - a musíme ho žít naplno, jinak z nás budou nesnesitelní a všem okolo sebe život znepříjemňující otravové......

Simča