Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Z vězení do vězení

Tak jsem četl článek i dosti dlouhou a úmornou diskusi k němu, ale přesto se mi zdá, že jeden úhel pohledu se zde ještě neobjevil. Diskuse je velmi racionální a zapomíná se v ní zcela na citovou stránku věci. A chceme-li se bavit o tom, co je či není smyslem života a proč vůbec nějaké děti chceme, s rozumem si jen nevystačíme, neboť rozum sám je na odhalení smyslu čehokoliv krátký. Krásně to zde demonstroval Psychouš známou formulací, že život je jen způsob, jak si zkrátit tu nudu mezi narozením a smrtí.
Přitom dítě je vlastně novou dimenzí našeho života, novým rozměrem naší osobnosti, novým prostorem velice intenzivních zážitků, radostí i starostí. A člověk, který tento rozměr ve své osobnosti nemá je prostě o ten rozměr vnitřně chudší. Všechny ty rozumně vyznívající důvody jako zodpovědnost, nezávislost, pracovní realizace, cestování, mohou být pouze zástěrkou za vntřní povrchnost, za strach se citově angažovat a nést svojí kůži na trh jak ve vztahu k partnerovi, tak k dítěti. Protože bez přiměřené vzájemné důvěry a citové závislosti prostě rodina nevznikne - bude to jen skupina citově izolovaných spolubydlících sdílející společné materiální zdroje.
Jelikož celý náš vzdělávací systém je však orientován čistě na rozvoj rozumových schopností a nějaké kultivování emoční složky naší osobnosti je zcela ignorováno, vzniká tak početná skupina profesně úspěšných lidí s osobním citovým životem v troskách, neschopných vytvořit stabilní vztah s partnerem použitelným pro rodinný život.