"Bábovky z písku? Co to je? Jak se to dělá?..". Tak přesně tohle by asi mohly obě moje ratolesti klidně někdy v budoucnu říct. Honzíkovi jsou teprve čtyři měsíce, ještě neumí mluvit. Kdo ví, jestli se však žatecká pískoviště do té doby, kdy se náš Honzík mluvit naučí, změní k lepšímu? O žádném veřejném chráněném pískovišti, které by se tu na noc zakrývalo, nebo dokonce pravidelně čistilo či kontrolovalo, nevím. A nechat mého dnes již sedmiletého syna Lukáše proběhnout se po dětských hřištích nebo trávnících v našem městě je také SÍLA.
Když jsem si před tím, než založím rodinu, snažila přivydělat v Praze (pozn. to se u nás v severních Čechách často praktikuje), denodenně jsem chodila kolem "nevzhledné d ě t s k é k l e c e"-tedy oploceného dětského pískoviště s nějakou tou lavičkou, s prolézačkou a houpačkou. A ejhle: ona ta "nevzhledná d ě t s k á k l e c" měla něco do sebe.
Kéž bych na tom mohla něco změnit tím, že zde zveřejním název mého rodného města, ve kterém dosud žiji. Ale tady u nás, ať už člověk natře nebo nenatře zjara pěkně barevně třeba lavičku - do týdne je zdemolovaná - a teď se podržte: našimi dětmi.
Předchozí