Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Z vězení do vězení

Mirko,

taky si myslím, že gentlemanství (ve smyslu pomoci někomu, kdo je v daném okamžiku slabší než já) mi nic neudělá, ale pro toho druhého to může znamenat obrovský rozdíl. Co my víme o tom, jak je babičce, která visí v tramvaji na tyči, co všechno ji bolí a jak se jí uleví, když ji někdo pustí sednout. A pro mě to stání (za normálního stavu, ne za těhotna) není vcelku nic nepříjemného.

Byla jsem vychovaná tak, že mě to sedadlo v tramvaji pálí, když by nade mnou měl stát nějaký děda,babička nebo těhotná maminka. Už jsem neměla tak jasno u maminek s dítětem, dokud jsem dítě sama neměla. Myslela jsem si, že to vlastně ani tolik nepotřebují, když to dítě už není v bříšku. Ale teď vidím, že potřebují.

Stejně tak pro mě nebylo samozřejmostí nabídnout pomoc s kočárkem, protože jsem na to nebyla "naučená" a samotnou mě to nenapadlo, dokud jsem na vlastní kůži nezažila, co je to vláčet těhotná kočár s třináctikilovým dítětem do schodů.

Přimlouvala bych se jednak za ty bezbariérové nájezdy, kde to jen trochu jde (a řekla bych, že když se chce, technicky to jde na docela dost místech), za to, aby rodiče už odmalička pěstovali v dětech "podmíněný reflex", že mají okamžitě vyskočit ze sedadla, jakmile nad nimi stojí někdo starší, invalidní, těhotná žena nebo žena s dítětem, a když jsou větší, samy se nabízet k pomoci s kočárem. A taky aby se ti, kdo v danou chvíli tu pomoc nebo místo potřebují, nebáli a nestyděli si o to klidně a nenaštvaně říct a potom poděkovat, protože těžko někoho vinit z toho, že si jich právě nevšiml.

Na tuhle pomoc sice není žádný právní nárok, není vymahatelná, ale já ji chápu jako elementární slušnost člověka, který má v dané chvíli víc síly, tomu, kdo je v tu chvíli slabší. Toho pomáhajícího to zatíží jen minimálně, kdežto pro toho druhého to může znamenat dost podstatné ulehčení situace. Holedbat se tím, že na to vlastně nemá nárok, je ubohost non plus ultra.