Přidat názor k článku Jsou "zlobivé" děti opravdu zlobivé?

EvčoK., hezký článek. Držím palečky, ať vydržíte, a ať z Vašeho živáčka vyroste šikovný muž.
Taky máme živé stříbro. Nebo do pěti, šesti let měli. Teď, od nějakých pěti a půl, se zklidnil, a v sedmi už je to vlastně "rozumný chlapec" i přes své občasné záchvaty ztřeštěnosti. Ovšem my jsme se nevyznačovali obláčky písku, omatlanými miminky a ani zporáženými babičkami. Náš syn se na ulici v předškolním věku choval vlastně docela spořádaně a nenápadně. Zato když za ním zapadly dveře domova - to se teprve odvázal! Velké hybné dopravní prostředky byly skvělou atrakcí - sedmimetrová chodba byla po značnou část dne životu nebezpečnou magistrálou. Protože jsme si nemohli dopřát uprostřed nevelkého 3+kk tělocvičnu, lozil a šplhal po všem po čem se dalo (s výjimkou stolů, ty jsme uhájili). Nejlepšími šplhadly byli ovšem rodičové - alespoň občas odpočívající tatínek si sotva stačil hájit slabé oblasti svého těla před skotačícím a křepčícím potomkem. Ve školce to také nebylo jednoduché - místo stavění z kostek a kreslení rázoval náš syn po třídě, vyvolávaje stanice vlaku na nejrůznějších tratích. A pravda - lékařské ordinace byly pro syna víceméně zapovězeným útočištěm; dokud maminka v čekárně vytahovala všelijaké knížečky, časopisy a papíry na kreslení, pak bylo všechno v nejlepším pořádku. Ale jakmile byla zaneprázdněna rozhovorem s lékařem, chlapeček prozkoumal kdejaký kout v ordinaci, kdejaké okénko a výklenek.
Díky bohu s objevením písma našel náš syn mnohem lepší zábavu - psát: jízdní řády, seznamy nákupů, pohádky - a v posledním půlroce také pracovní sešity pro jeho "žáčky". Budiž oslavena vzdělanost!
M.