Jsou "zlobivé" děti opravdu zlobivé?

Nedaleko sedící starší žena se na něj obořila velmi nevybíravým způsobem. "Nepraš tady". Říct to stejným tónem dospělému, asi by to dopadlo špatně. Chlapeček byl překvapený. Nevěděl, co udělal špatně, že se na něj takhle zlobí, ale s podobnými reakcemi se setkával často. Takže byl tak trochu zvyklý.

Druhý den se tento chlapeček přiřítil na pískoviště znovu. Vyzbrojen kolem, křídami a velkým sáčkem hraček na pískovišti. Během hodiny se stihl plést dětem do cesty při závodech svou nedokonalou jízdou na kole, poházet sebe a druhé děti pískem, počmárat pár kachliček a polámat pár kříd. Taky "strašil" lidi v nedaleké hospodě s čepicí staženou přes uši. Nahlížel do kočárků a snažil se skamarádit s miminky. Jelikož měl špinavé ruce a děti chtěl hladit, byl po právu vykázán. Pak ještě rozjel kolo z prudkého kopce. Zastavil, jak jinak, nabouráním. Naštěstí bez následků. Po celou dobu byl jako živel. Pár dětí i lidí svým chováním naštval a byl sledován nejedním překvapeným a odsuzujícím pohledem.

Možná jste se s takovými dětmi a jejich rodiči už potkali. Já patřila před pár lety k těm, co je odsuzovali. Matky působily rezignovaně. Zasahovaly v krajních případech. A hovořily se svými dětmi převážně zvýšeným hlasem. Tehdy jsem si říkala, že takového "spratka nevychovaného" nikdy mít nebudu. Pak se nám narodil sladký chlapeček. Od prvního dne po porodu do dnešní doby jsem nespala v kuse celou noc. Ačkoli poslední dobou už jsem vyspaná, protože mě starší syn budí jen 1-2x za noc a mladší zrovna tak. Což už je přijatelné. Starší syn je výchovně opravdu velmi náročný. Je to moc hodný a přátelský kluk. Rád se dělí a lidi, zvláště děti prostě miluje. Ale svou živelností a v mezilidských vztazích "natvrdlostí" si tzv. podřezává větev možných přátelství. A já, když s ním kamkoli jdu, už se předem děsím, co zas bude - právem.

Přečetla jsem spoustu chytrých knih, zkoušeli jsme hodně "zaručených" metod. Pomohlo mi až setkání s podobně "postiženými" rodiči. Došlo mi, že chyba není v nikom. Rodiče těchto dětí jsou zodpovědní, milující a přátelští lidé. Výchovu sourozenců svých náročnějších ratolestí zvládají "levou rukou". Přesto se často setkávají s nepochopením a dokonce i opovržením. A děti? Narodily se živější, náročnější na pozornost i trpělivost rodičů. Možná v dospělosti z nich budou skvělí manažeři. Nebo vymyslí něco velkého. Nebo budou "jen" skvělými rodiči pro své děti. Do té doby my, jejich rodičové musíme vydržet, nevzdávat výchovu a hledat ty nejlepší způsoby motivace a možností zač je pochválit. Protože po "zlém" to nefunguje vůbec.

A vás ostatní prosím: Až nás někdy potkáte na pískovišti, u doktora, ve vlaku…, budeme vás rušit a štvát, mějte s námi, prosím, trpělivost! Věřte, že děláme vše pro to, abychom nepůsobili na veřejnosti pohoršení. Otravuje nás to stejně jako vás a dokonce i mrzí. Ale není jiná možnost, než čekat, až dítka vyrostou. A když nám řeknete něco povzbudivého, milého, nebo se na nás jen usmějete, budeme vám neskonale vděční a budeme si to opravdu DLOUHO pamatovat.