Přidat názor k článku Jsou "zlobivé" děti opravdu zlobivé?

Opravdu. Také mám v živé paměti, jak jsem se ještě bezdětná pohoršovala nad neposednými a kňourajícími dětmi v metru. "To si je ty maminky nemohou trošku zklidnit, nějak zabavit, nejsou tu přece sami, měli by být ohleduplní". Naivní? No, jak říkám, ještě jsem neměla vlastní zkušenost.
Obě moje děti jsou hodně neposedné, i když každé trošku jinak. I já jsem si prošla nepříjemnými pocity v čekárnách u lékaře, kde moje děti (horečka nehorečka) podlézaly lavice, honily se, obě najednou povídaly, zatímco ostatní děti prostě seděly. Jak já záviděla. Anebo nákupy, ta hrůza. Takové botičky se ale nedají kupovat bez nožičky, na kterou jsou určeny.
Děti mi utíkaly po chodníku (každé jinam), já trnula, kdy si to namíří do silnice, pletly se ostatním pod nohy, rukou objely každé špinavé zábradlí, obě najednou mluvily, a já nerozuměla vůbec ničemu, protože všude byl velký hluk z aut i lidí. Hrůza.
Okolí a zvláště moji rodiče mi také naznačovali, že bych měla "přitvrdit". Prý jim necháváme příliš volnosti, nemáme určené hranice. Jenže my je máme. Jenže asi jinde.
Teď už jim je 7 a 5, ale neposedné jsou stále. A já najednou zjišťuju, že mi to vlastně ani tolik nevadí. Líbí se mi jejich zvídavost a chci ji podporovat. Jsem ráda, že jsou samostatné a originální, že si hledají vlastní cestu. Názorů okolí už si tolik nevšímám.