Ahoj maminy, nejprve bych chtěla Evče moc poděkovat za článek. Mám doma taky jedno takové dráče, takže vše popisované velmi dobře znám a člověka opravdu potěší, když si připomene, že v tom není sám. Ale nedá mi to, abych nezareagovala také na to, že některé maminky jsou evidentně přesvědčeně, že divoké dítě rovná se nevychované. A že matka, která takové dítě soustavně neokřikuje,automaticky rezignovala na jeho výchovu. Ono to také může být tím, že zrovna ten den je ta maminka už tak unavená a vyřízená ze soustavného usměrňování své ratolesti, že na to už prostě nemá. Ono je toho na jednu ženskou kolikrát opravdu dost, obzvlášť když je to denodenně a člověk potisícáté vysvětluje jednu věc a snaží se ovládat a nezvyšovat hlas, když ta naše malá osobnost si stejně jede tvrdohlavě po té své lajně. A mimochodem kamarádka má stejně starého kluka - ale ten jejich byl vždycky hodný a tichý což se o našem zlobidle říct nedalo. Ale - já jsem už od malička po tom našem klučíkovi "šla" - tzn. nenechala jsem ho, aby si dělal co chce, aby ubližoval ostatním, pořád jsem něco vysvětlovala. Zato kamarádka svého chlapečka zásadně nikdy nenapomenula - on je přece takový křehký a je jenom dobře, že se vzchopil k tomu, aby bouchnul dítě na pískovišti, musí si přeci někdy zvednout sebevědomí...atd. Výsledek je ten, že moje hyperaktivní dítě je sice většinou trochu víc hlučné než by se někomu zamlouvalo, ale zásadně nikomu schválně neubližuje. Zato z druhého kloučka je podrazáček, který za zády bije děti a když se ozvou nebo mu to nedej bože oplatí, tak na ně ještě běží žalovat. Takže ona dobrá nebo špatná výchova je jedna věc a temperament zase věc druhá. A divoké dítě ještě neznamená horší než to tiché. Jinak přeji všem co nejvíc radostí a co nejmíň starostí se svými ratolestmi.
Předchozí