Přidat názor k článku Jsou "zlobivé" děti opravdu zlobivé?

Jé, Květo, tohle znám taky - to je jako bys popisovala mého syna:-))) (aspoň z části). Spoustu času strávíme tím, že mu něco vysvětlujeme (odmalinka), přesto jistou dobu jako by tichý hlas byl ani nevnímal - prostě jsem musela zařvat:-)) Připadalo mi hrozné, že na něj musím zakřičet, že musím dokolečka furtum furt opakovat to samý, až mě občas přešla trpělivost a pleskla jsem:-((( Už jsem tu psala, že patrně tak trochu zmoudřel, a taky jsme se s manžou víc ujednotili ve výchovným působení, a taky jsme dostali do rukou knížku o chytré výchově a tak - takže teď už poslouchá rychleji, lépe, častěji, méně zlobí, a spektrum výchovných zásahů jsem mohla o jednotku posunout, tedy - běžně s ním mohu komunikovat běžným, jemným hlasem, občas musím hlas zvednout , výjimečně zařvat - a pleskanec dostane tak jednou za dva měsíce (když je obzvlášť nevybíravě vzpurný a já vytočená nemám možnost v tu chvíli honem vymýšlet něco jiného). Ovšem "běžné" tresty typu zabavení hračky má častěji - párkrát do týdne - bohužel zas až takový anděl ještě není:-((( --- Takže ty dětičky z toho (pod důsledným vedením) snad vyrostou:-))))
Jinak jo - určitě mluv s dítětem, povídej si s ním, vysvětluj. Taky se mi zdálo, že všechna vyřčená slova padaj někam do propasti. Ale teď fakt jsou ty hodiny povídání znát: je sdílný, důvěřuje nám (zatím...), a někdy dokonce když dělá nějakou lumpárnu a já ho jen nadlehčeným tónem upozorním: Lubošku, pozor! Co jsme si říkali? a on sebou cukne, udiveně vykulí oči "A jó!" a přestane. Skvělý! O něčem takovým se mi před pár lety ani nesnilo... (Teda snilo, ale syn mě tvrdě strhl zpátky na Zem:-)))
M.