Přidat názor k článku Jsou "zlobivé" děti opravdu zlobivé?

Výborný článek!!! Konečně mi někdo mluví z duše. Já jsem už se svým pětiletým lumpem (kterého bezmezně všichni milujeme, protože dokáže být hodný a hrozně milý, když chce ...) absolvovala několik návštěv u psychologa (první už v jednom roce), střídavě propadala depresi o mých schopnostech ve výchově a střídavě doufala, že budeme mít doma osobnost, která to určitě daleko dotáhne. Psycholožka vždy říkala, že vše s dítětem musíme prožívat, tedy i záchvaty vzteku, ale kdo to měl přežít? Někdy jsem si říkala, že se ze mě asi stane alkoholik - protože večer po několika záchvatech, atacích na hřišti na ostatní děti a najapných poznámkách okolních lidí o nevychovaných dětech jsem měla chuť vypít lahev na ex. Začala jsem to řešit čokoládou, abych si obalila nervy. Na druhou stranu byl a je Honzík hrozně šikovný (v roce mluvil, v roce a půl přednášel básničky, teď v pěti letech počítá a sčítá do 2000, odčítá, dočítá, zná písmena ...), svými znalostmi a dovednostmi vždy udivoval a udivuje okolí. Jeho touha po nových informacích je velká. Musím říct, že teď v pěti letech už je to jeho chování trochu lepší (nebo jsem si já a naše okolí zvyklo :-))) Ve školce se dokáže chovat vzorně, ale na hřišti a doma je to uragán ... Zjistila jsem, že nejúčinnější je snažit se ho utahat. Někdy ale zničím sebe a Honzík má stále energie na rozdávání...
Teď máme doma 4 měsíční přírůstek (druhý kluk), tak jen tajně doufám, že bude klidnější....... Nevím, jestli bych dva uragány zvládla :-( Zatím to tak vypadá, hodně spí, jí a skoro vůbec nebrečí ... snad to vyjde.
Takže všem rodičům se "zlobivými" dětmi držím palce a nenechte se otrávit okolím - to že je chování vašeho dítěte rozčiluje je jen jejich problém!