Přidat názor k článku Jsou "zlobivé" děti opravdu zlobivé?

Zuzi, ačkoliv patřím k "lehkým plácačkám" a Ty k nesmlouvavým neplácačkám, přesto mi jsou Tvé názory a nápady dost často sympatické. Ale teď jsem narazila ve Tvém příspěvku na věc, kterou si nedovedu úplně dobře představit: "Ja prve, co urobim, ak dieta nieco vyvedie, je zistim dovod, preco tak urobilo" V podstatě s tím souhlasím - je mi to blízké a vlastně mám toto hledisko ve své výchově dost na zřeteli. Nicméně Ty to píšeš jako tu nejprostší věc - a mně dělá obrovské potíže ze syna "něco" vyrazit. Prostě on něco dělá, a vlastně ani neví, proč, takže když se ho ptám, tak říká Nevím. Když šlo o dost průlomový problém (zkoušel hranice ve škole - vyplazoval jazyk na učitelku, maloval fixama dětem po sešitech, schovával se pod lavici při hodině atd. viz Pozn.), tak jsem strávila možná dvě, tři hodiny (v průběhu pár dní) tím, že jsem syna "navigovala" k nějakému "rozboru příčin". Je to dost náročné intelektově i časově, takže ve skutečnosti to nelze dělat běžně u každé prkotiny - vlastně si pak sama sobě musím na tuto otázku odpovědět - a nastává problém, když si na ni odpovědět s manžou neumíme.
Jak takové situace řešíš Ty?
M.
Pozn.: Ty hranice syn ve škole zkoušel poté, co si prožil "šok" - že ubližovaly děti jemu (facky, strkání, zavírání dveří před nosem, škrcení); ve chvíli, kdy ředitel zasáhl, uvolnilo se v něm patrně napětí a vlastně došlo k jakési "kompenzaci" toho stresu, který předtím cítil. Samosebou jsme ho museli dotlačit k tomu, aby přestal druhým ubližovat, ale nějakou chvíli to trvalo.