Přidat názor k článku Jsou "zlobivé" děti opravdu zlobivé?

Jiná věc ovšem je ta, když se naopak svoje dítě usměrnit snažím, protože mně není jedno, co dělá a ostatní rodiče mi říkají, vždyť ho nech, protože oni to neřeší.To mě leze taky na nervy, vypadám, jak exot.Je to asi hodně moderní. Třeba nesnesu (možná bohužel), aby se děti mlátily, či si nadávaly v mé přítomnosti (nemám to ráda samozřejmě ani bez mé přítomnosti).Svoje děti vždy slovní formou upozorňuji, že tudy cesta nevede. Od jedné maminky jsem vyslechla před rokem odpověď "já je nechám,ať si to vyřeší sámi" a dneska je ze svých synů (7 1/2 a 4 1/2 )totálně na nervy, protože neposlouchají vůbec a dovolí si k ní úplně všechno.Děti musí vědět, že někde nějaké hranice jsou, a tak i když mám syna živějšího a trošku osobitějšího, tak mu pořád vysvětluji, co může a co ne (je pravda, že někdy si kecám úplně zbytečně..).Určitě jsem zjistila, že na syna neplatí "dát mu na zadek" a někdy to není určitě jednoduché, občas si lehne na zem a občas pěkně vříská, ale jsou mu 3 a zcela jistě pokroky vidět jsou.U nás funguje (tak na 80%) začít mluvit o něčem jiném a snažit se zaujmout jinou informací.Jak ale říkám, nějaké to procento neúčinnosti tu určitě stále ještě je.Lorina