Přidat názor k článku Jsou "zlobivé" děti opravdu zlobivé?

Holky, tak teď Vám něco s tím čůráním povím. Taky jsem to vůbec s tím naším synem neuměla, vůbec jsem netušila, co jako mám dělat, když se vymyká zaběhnutým představám - žádnou Rodinku jsem neměla a ani dobré kamarádky, aby mě dokázaly přivést na nějakou "rozumnou" cestu...
Moje matka mi už od nějakých osmi měsíců podsouvala, kdy už jako syna naučím na nočník. A ona to umí dost dobře - někomu něco podsouvat. Takže její poznámka o tom, že něco člověk dělá blbě, pro mě znamenala něco jako "morální škraloup". Jo jo. Zpočátku jsem takové poznámky vyslechla, a dělala si svoje - tedy nechala jsem dítě svému vývoji. Občas podstrčila nočníček, občas ho na něj vysadila, ale bez stresování ani jeho, ani sebe. Měsíce a roky plynuly. Synovi bylo dva a půl, a pořád v plínkách. Poznámky o nočníku byly čím dál častější, vemlouvavější a káravější, a já se cítila čím dál tím víc jako neschopná, nemožná matka a člověk veskrze špatnej skrzevá ty počůrané plínky.
Tak jsem vyměkla a začala syna nutit. No hrůza! Celé dny se točily okolo nočníku - syn tuto činnost ignoroval a odmítal, takže to znamenalo, že jsem musela být prakticky neustále "tvrdá", přísná, nesmlouvavá - celé dny jsme prostě NEMĚLI ČAS na trochu přívětivosti a vlídnosti a něhy. Trvalo PĚT TÝDNŮ, než syn vzal nočník na milost a smířil se s tím, že MUSÍ, přijal to za své a začal mi "pomáhat" svojí snahou vzpomenout si na čůrání. Samozřejmě pak ještě další týdny trvalo, než se naučil odhadnout svoji potřebu včas, a další týdny, než mohl zůstat bez plínek.
No - akce byla "úspěšná", syn se naučil chodit na nočník. Ale za cenu toho, že naše vztahy doznaly vážné trhliny, neboť jsme se za tu dobu odnaučili spolu vlídně "komunikovat". Syn není mazlící typ, takže to bylo ještě problematičtější udržet hřejivost vztahu - jinými slovy řečeno - náš vztah se ochladil téměř na bod mrazu. Půl roku jsme byli sobě odcizeni a vzdáleni, než se náš vztah usadil (nebo mám říct "můj"? teď fakt nevím...)
Holky, kdybych mohla vrátit čas, věřte, že už NIKDY bych se do podobného boje nepustila a nechala bych to na dítěti. Vyloučit plíny za cenu takového ochlazení vztahu, ne, už NIKDY VÍC.
Takže moje rada - nechte to na dítěti a nenechte se znervózňovat - nestojí to za to. Kolem kakání do plín jsem se už takhle "oblbnout" nenechala - a syn se to naučil téměř ze dne na den a sám.
Držím palce.
M.