No víš, já jsem kdysi po porodu svého prvního dítěte - dcery skoro na psychiatrii skončila. Celé těhotenství jsem byla na nervy, protože stále jsem byla v nemocnici, stále komplikace, stále špatné testy, stále si nemohli ujasnit přepokládaný termín porodu, mimochodem jsem porodila o 2 měsíce později než jsme měla oficiální termín. Takže každou návštěvu u lékaře mně řekli, že jsem sice měla porodit, ale zatím to nechají, protože kdybych naopak měla pravdu já, tak by byl problém. Když se dcera narodila, tak to pokračovalo. Měla silnou novorozeneckou žloutenku, takže měla velkou potřebu spaní. Ona vlastně potřebovala jen najíst, přebalit a spát. Pak byla spokojená. Jen ne doktoři. Pořád u ní hledali nějaké postižení. Neumíš si představit, jaké to je. 2x týdně jsem chodila na vyšetření, stále ji zkoumali, točili s ní dokola apod. Mně nic neřekli. Chodili jsme do poradny pro postižené děti a já pak nedělala nic jiného, že okukovala ostatní mimča a pozorovala je, v čem jsou jiné. Sice jsem na své dceři neviděla žádné postižení, ale na druhou stranu jsem věřila lékařům, přece tomu rozumějí nejvíc. Až mi jednou v ordinaci ruply nervy, řvala jsem na doktorku, že toho mám už plné zuby a jestli mají nějaké podezření, tak ať mi to řeknou a jinak ať nás nechají být. Protože jsem se pouze dozvěděla, ať neřvu a nechám to na nich, že tomu stejně nerozumím, vyrvala jsem jí dceru z ruky a doslova doběhla domů. Zavolala jsem do krajské nemocnice a tam mě přepojili na genetiku. Okamžitě nás objednali. Když jsme tam přijeli a lékař provedl základní prohlídku, uklidnil mě a řekl, že na dceři nevidí žádné postižení. Pro jistotu jí ovšem odebrali krev kvůli genetickému vyšetření. Domů už jsem jela v klidu, tehdy jsem se na dceru podívala poprvé bez nějakého zkoumání a porovnávání. To byla úleva. Po tydnu nám volal doktor výsledky - dcera byla naprosto zdravá. Ale to já už jsem věděla. Od té doby vím, že lékař může upozornit, ale musí dát na můj názor a já se zase nesmím nechat ovlivnit kýmkoli a čímkoli.
Předchozí