Přidat názor k článku Jsou "zlobivé" děti opravdu zlobivé?

Zuzi, díky za příspěvek. Budu si o tom chvíli přemýšlet. K tomu přemýšlení potřebuju vědět ještě jednu věc: jak máš, prosím Tě, velké to "vzpurnější" dítě? Já nějak pořád nechápu, že ačkoliv jsem se snažila v podstatě od začátku o totéž, co píšeš Ty, že u nás to prostě vůbec nefungovalo. Prostě jako když hrách na stěnu házíš. A když se blížil pátej rok, kritická hranice, za kterou jsou děti v podstatě už "neovlivnitelný", tak už jsem z toho byla tak vystresovaná a nervózní, že už jsem prostě psychicky nezvládala potisící vysvětlovat jedno a totéž, u každý "blbiny" typu čištění zubů... Netajím se tady tím, že jsme možná měli být připravenější na rodičovství, že jsme měli dopředu vědět, jak "tvrdá palice" se nám může narodit, ale protože jsme nevěděli, možná jsme zpočátku dělali ve výchově chyby. Možná se to pak s námi všemi roky táhlo. Kdoví, co by bylo, kdyby...
Prozatím si však stejně trvám na tom, že potrestat dítě je za určitou hranicí nutné - máš ale pravdu, že to může být formou "náhrad škody" nebo přímého důsledku. Dál si to budu muset ještě promyslet. Rozhodně mám dojem, že logická přímost důsledků některých synových činů mi tak trochu uniká, či spíše nedovedu si představit "společné náhrady" (některých) škod (neumím rozdělat sádru:-))))), a nedovedu si představit logický následek jiných činů, např. toho, když dítě skáče po rodičích (týká se nejen malého dítěte; syn toho byl schopen ještě docela nedávno, kolem 6 let; no neříkej mi, že si NEMOHL zapamatovat naše tisíceré vysvětlování, že druhým se nemá ubližovat a má se dávat pozor, aby se neublížilo omylem:-((( )
M.