Přidat názor k článku Jsou "zlobivé" děti opravdu zlobivé?

Mirko,
nikomu kdo nemá zkušenost jako ty, to nevysvětlíš. Moje vlastní rodiče mě prohlašují za neschopnou a nepomohlo, že jsem se jim snažila dodat odborné články a literaturu. A to jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé. Podle nich má být KAŽDÉ dítě v "lati". Viditelné postižení nemá, inteligentní je, tak nemá dle nich problém. Jim ovšem schází emoční inteligence. To je také něco co není na první pohled vidět, ale postižení je to velké. Zvlášť pro okolí. Naši kluci (Lončin a můj) mají atypické projevy. Nejsou učebnicoví autisté, ale jsou. A máme - ona 2 další děti a já 3 další děti, všechny jsou slušně vychované a zcela podle měřítek mých rodičů v "lati". A ani Lončin, ani můj kluk nejsou poslední mazlíčci. Obě máme ještě mladší tříleté. Kdyby sis chtěla někdy hoooodně postěžovat nebo jenom postěžovat a vypovídat se, tak můžeš na můj mail.
Jo ty odměny - samozřejmě se jednou věcí začíná a protože to určitě brzy pochopí, pak se to dělá ne za každou věc zvlášť, ale přidává se víc a více toho co bys ráda odbourala. Takže pak to vypadá tak, že se dává odměna týdenní a když to kluk zvládně, tak pak to může být dotaženo až na odměnu měsíční. Aspergeři to zvládají hravě. Používá se to i u dětí s mentálním postižením.
KAŽDÉ dítě funguje na principu odměny či pochvaly. Kojeňátka a batolátka za naši radost a úsměvy a nadšený ohlas se snaží dělat pokroky. Do určitého věku je i to co tě teď štve roztomilé. No a pak to dítě překročí nějakou hranici a najednou jim nadáváme a nadáváme a nadáváme a trestáme. Když mu tisíckrát řekneš - jseš neposlušnej nebo jseš neschopnej nebo jseš zlobivej nebo jseš blbej - tak co to dítě nakonec bude? Větší a velké děti a dospělí jsou na tom úplně stejně. Všichni jsme děti a potřebujeme slyšet, že to děláme dobře.
Sita