Ivano,
OK, ale to bychom na tom hřišti byli pokaždé pět minut. :o)
Zatím se uklidňuju tím, že je malej a nemá tolik zkušeností s kolektivem. Navíc je jediný malý dítě nejen v rodině, ale i v širokým okolí - kamarádi mají děti buďto už velký, nebo ještě žádný, a těch pár, co je mají, bydlí v jiných městech. Takže není zvyklý se dělit a nějak má dojem, že všechny hračky na světě jsou jeho a běda, když mu někdo brání si nějakou vzít. Když ho budu pokaždé tahat pryč po prvním přestupku, nikdy se to nenaučí - on se s tím v klidu smíří, zabaví se i doma; to plácnutí zatím funguje líp a můžeme na tom hřišti zůstat delší dobu... :o)
Nevím, možná to není správný přístup z psychologickýho hlediska, pro něj je to plácnutí spíš potupa než trest, ale pořád věřím, že z toho vyroste, až začne chodit do školky a nebudu se muset k plácání uchylovat už vůbec.
Předchozí