Přidat názor k článku Zkratka, která nevede NIKAM

Překvapilo mě, že se v článku vysvětluje, jak "trestat" kojence a batolata. I když jsem v současnosti tzv. "plácací", čímž nemyslím výprasky, ale velmi občasné plácnutí přes zadek, u kojenců a batolat nikdy. Je to už dávno, co jsem četla, že jakýkoli fyz. trest /i plácnutí přes zadek/ u kojenců a batolat nemá smysl, nechápou to. Přijde mi neuvěřitelné, že by snad někdo mohl chtít trestat kojence - za co? Že pláče? Kojence bych nikdy neplácla. Ověřila jsem si u svých dětí, že u batolat stačí zvýšit hlas, vyjímečně jsem je posadila za trest za dveře - nebyla potřeba ani minuta, strašně plakaly a po pochování žádný problém. Nevím, proč u takových malých dětí to funguje, ale u školních už ne. Po přečtení všech diskuzí na toto téma uznávám, že i plácnutí přes zadek je vlastně má určitá neschopnost řešit problém jiným způsobem.
I když jsem zatím tzv. plácací, nesouhlasím s fyz. tresty vždy za každý prohřešek. Vidím to i v příbuzenstvu, kdy manžel mé sestry syna trestá za každý prohřešek. V jeho případě to znamená každý den, není to plácnutí přes zadek, ale výprask. Moje děti byly jednou takové exekuci přítomny a byly v šoku a museli jsme ihned odjet, protože se tam bály. Hrozné mi přijde i to, že po takovém výprasku mu otec sdělí, že ho má velmi rád, ale musel mu nařezat pro jeho dobro a tento chlapec musí říct, že to chápe a že se nezlobí.
Asi v očích zásadních neplácaček jsem stejná jako můj švagr, ale já si myslím, že ne. Plácnu vyjímečně ve vyhrocené situaci, ihned mě to mrzí. Asi bych neměla /to mi řekl psycholog/, ale synovi se omluvím a vysvětlím, proč jsem to udělala. Nevím, jak to syn vnímá, ptala jsem se ho a nedokázal mi odpovědět. Dětský psycholog mi řekl, že syn můj trest - plácnutí - není schopen nějak zařadit. Prý více vnímá, když křičím. To je prý pro něj mnohem varovnější. Navíc si nemohl vzpomenout, kdy jsem ho naposledy plácla a řekl, že to bylo už hodně dávno, ale kdy jsem zakřičela, věděl naprosto přesně.
Po všech diskuzích na toto téma a návštěvě tohoto psychologa se opravdu budu snažit nejen neplácat, ale pokud možno ani nekřičet. Myslím, že stoprocentní nebudu hned, ale možná za 10 let budu říkat:" plácat děti? Nikdy, je to nepřípustné. Kdysi jsem to
také dělala, ale byla to chyba a už to nedělám a nikdy bych neudělala."
Je také pravda, že hodně k tomuto rozhodnutí nejvíce přispěla tzv. neplácačka z diskuzí z rodiny - omlouvám se, ale nemohu si vzpomenout na jméno - příspěvky píše slovensky.