Přidat názor k článku Zkratka, která nevede NIKAM

Věrko, moc se mi tenhle příspěvek líbí a také to, že když jsi řekla "A", doplňuješ hned "B". Tedy to, že jsi k minulému příspěvku doplnila - pro jakousi protiváhu nebo větší výběr názorů - i ty dnešní argumenty.
Přiznám se, že mně trochu vyděsilo to, že je nutné rodičům radit jak jinak trestat kojence, než plácnutím (trochu mne to připomíná návody k použití "tento barevný film je určen pro tvorbu berevné fotografie"). On fakt někdo plácá kojence? Bavíme se o těch malinkatých stvořeníčcích, která leží, maximálně se překulí či plazí po zemi a ručkou chytají a do pusinky cpou vše, co mají v dosahu? Tedy u normálních lidí plínku, části oděvů, štěrchátka či jiné hračky? Mamě vlasy, když je pochová? Za to je máma plácne, aby pochopily, že se to nedělá? Proč si ty vlasy nestáhne nahoru? (A obdobně - proč máma neodstraní z prostoru vymezeného pro mimíska cokoli, co prostě nelze žužlat?) Proboha to snad není myšleno vážně.
Starší batolata jsou už jiná kapitola, kolem 2 - 3 let si už dovedu představit, že mrně, které se vytrvale natahuje rukou do mezery v plotě, kde na něj vrčí dobrman s obnaženými 4 centimetrovými tesáky, klepnu (po několika slovních upozornění se stoupající naléhavostí v hlase) mrně po ručičce. a vysvětlím mu, že pejsek hlídá SVOU zahrádku a nechce udělat malá - malá. Nebo horká žehlička, rozpálená plotýnka vařiče, silnice - tady vidím menší nebezpečí to malé - upozorňující - plácnutí po ručičce, než nechat dítě jen se slovními upozorněními. Neboť v okamžiku, kdy se otočím, tak se mrně půjde přesvědčit, že to FAKT něco dělá. Holky po plácnutí plakaly (ne, že by je to tak bolelo, šlo spíše o psychickou bolest- byly uražené z toho "násilí") a říkaly "máma bebí". A s žalujícím výrazem ukazovaly třeba tátovi ruku. A táta na to: "Ano máma malé bebí, ale žehla veliké bebí, moc bolí". Tuhle "logiku" pochopily už ve 2 letech. Když jsem jim pak něco zakazovala, tak se ptaly, zda to dělá "velké bebí" a skutečně zákazy respektovaly.
Od takových 5 - 6 let už zase plácnutí u nás není třeba - děti už chápou abstraktní věci, chápou logické vývody (např. že ze dvora na kole nesmí vyjet, protože nejen že by se něco stalo, ale prostě do 10 let je to zakázané, aby venku jezdily. (To se mně Ája ptala, jestli přijde policajt a odvede mně do vězení. Bála jsem se říct, že ano, aby na tu ulici nejela naschvál :-) aby odeme měla pokoj, tak jsem jí řekla že ne, ale že mně dá takovou pokutu, že jí nezbyde na dobrůtky a zmrzliny aspoň 2 roky. Hluboce se zamyslela a pak povídá "A teď máš penízky na zmrzlinku, když nepojedu na ulici?". No tak dostala na zmrzlinku a doufám, že to byl pádný argument.... :-D )

Takže asi tak - můj postoj není jednoznačně plácat - neplácat. Jsem rozhodně proti bití, ale v určitém věku a určitých (velmi vyhrocených) situacích vidím plácnutí po ručičce-nenechalce jako celkem adekvátní. Ale kojence či školáky mi příjde plácat zbytečné. Ty malé proto, že nemohou chápat o co jde a proč, a ty větší právě proto, že už mohou chápat slovní argumentaci.

Ale v každém případě všem děkuji za tuto diskusi (včetně té k minulému článku), neboť mně přiměla se zamyslet a nějak formulovat svůj postoj. Ahoj a všechny moc zdravím (Věrku zejména :-D )

Simča