Přidat názor k článku Zkratka, která nevede NIKAM

ZuziP,
určitě jsou i matky, pro které je plácnutí pohodlnější, rychlejší, jednodušší atd., ale osobně si myslím, že v téhle diskusi jich moc nebude (proč by se tu trápily - mají jasno). Spíš si myslím, že tady bude hodně lidí v různých stadiích mezi "neplácám" a "ráda bych neplácala/plácám jen výjimečně nebo symbolicky, ale občas ujedu, nebo prostě nic jiného nevymyslím". Nevím jak na Slovensku, ale tady má generace matek a tchýní často pocit, že mají na výchovu patent, a i když se to mladá generace (to jako my:-) snaží dělat jinak (např. bez řevu a bez plácání, v mém případě třeba taky bez citového vydírání, kterého jsem si užila nad hlavu), v okamžiku, kdy nejsou výsledky okamžitě (nebo aspoň brzo) vidět, je to voda na mlýn nesouhlasících, a MILIONKRÁT se najde nějaký dobrák, který ti (samozřejmě "v dobrém", jak jinak, a pokud možno v narvané tramvaji) řekne "no to já už bych mu dávno jednu lupla", "ty mááááš ale štěstí, že máš takovou trpělivou maminku, ale jestli vona není trpělivá až moc" apod. V případě, že nejsi zrovna úplně v pohodě, neřkuli máš-li momentálně pocit, že moc úspěšná vychovatelka nejsi, působí taková věta na tvé (nebo aspoň na mé) mateřské sebevědomí jako žíravina. Naopak velmi málokdy někdo takový přístup ocení, a my jsme přece jen byly vychovávané k závislosti na pochvale:-))).

Abych se dostala k jádru věci: myslím, že kdokoli se rozhodne jít cestou neplácání, respektování dítěte atd., nejenže na sebe bere břemeno (aspoň ze začátku) namáhavější výchovy, ale taky musí počítat s tím, že mu to tisíckrát někdo omlátí o hlavu. Čili bude potřebovat také nějaký protipól, řekněme uznání (když už ne pochvalu), a za tím účelem zabrousí dejme tomu na Rodinu. Pokud se tady v tu chvíli dozví, že PŘECE existuje x dalších řešení (a jeho/ji v tu chvíli jako na potvoru nenapadá zhola NIC), umím si představit, že celkem snadno zahořkne a řekne si, že se na to může vykašlat, že kritiky má dost doma a další nepotřebuje, díky.

Taková malá paralela z práce: léta učím angličtinu a dodnes mám občas pocit, že vyletím z kůže, když někomu po x-té řeknu, že tak a tak to nemá smysl dělat, a on to udělá zas. V tu chvíli samozřejmě můžu ironicky zvednout obočí a říct "ale Mr. Novák, tohle je přece ta nejhorší varianta, přece existuje x lepších, že?", anebo se můžu naprosto sebezapřít a za něco (za jakoukoliv maličkost) ho pochválit (resp. uznat, že něco udělal dobře). V okamžiku, kdy zjistí, že to něco zafungovalo, se jednak prudce zvýší jeho důvěra ke mně, jednak šance na to, že to začne dělat "správně" a nezatvrdí se proto, že z něj (nejlépe před podřízenými:-) dělám vola. No a ty jsi tady možná v podobné situaci - ti, kteří se tou myšlenkou teprve začínají zabývat, samozřejmě kladou pořád dokola dotazy, které tobě připadají stupidní, protože tohle už máš dávno za sebou, ale asi první věc, kterou učitel (nebo šiřitel osvěty) potřebuje, je obrnit se proti své vlastní zlosti a netrpělivosti (což je peklo, já to VÍM:-))). Je to vlastně stejný princip jako s těmi dětmi: NETRESTAT za to, že posedmé něco vysvětlíš a oni pořád nechápou:-).

No a když už mluvím o osvětě: Napsala jsem dr. Nováčkové, která se zabývá přístupem "respektovat a být respektován" a ona mi obratem odepsala, že většinou dělají jen věci pro učitele, ale teď zrovna bude seminář pro veřejnost v Praze, tři pondělky za sebou, tak kdybyste měl někdo zájem, podívejte se na další příspěvek (sem už to radši nekopíruju, bylo by to strašně dlouhé).