Přidat názor k článku Zkratka, která nevede NIKAM

Neni mi jasne, co si predstavujes pod tim, ze placnuti nezabere. To placnuti je pro me konec. Nehraji to jako hru, i kdyz jsem to jako hru videla. Dite da ruku kam nema, maminka ho s usmevem lehce placne, dite ji tam da opet maminka ho opet placne. Hra.
Pokud uz placnu je to konec, rozhodne tim i definitivne ukoncim to, co bylo pricinou tohoto trestu (teto moji reakce). Nevim, moje deti jasne pochopi, ze to je konec, cehokoli - odmlouvani, neposlouchani, cinnosti, ktera byla zakazana.
Deti jsou jiz vetsi, jsme domluveni, ze samozrejme neplacnu hned nebo jen tak zbytecne. Proste varuji predem. Naznacim, ze situace je vazna a maji prestat.
Nevim, jak to popsat, proste v okamziku, kdy uz placam, tak je jasne vsem, me, detem, okoli, ze to bylo za hranici unosnosti.
Nikdy se mi nestalo, ze by to tim neskoncilo. Jednak v tu chvili vetsinou skonci takoveto napeti, ktere je okolo a je nekdy dost hutne. Naopak bych rekal, ze je pak pohoda - okamzite. Vse se vyjasni.
Bohuzel pri pouziti jakekoli jine metody, pohoda neni. Priklad:
Metoda, ktera u nas vubec pouzitelna neni je vykazat moje deti pryc, kamkoli pryc ode me (i do jejich pokojicku)
Take to nekdy pouzivam a abych pravdu rekla, pri tom si pripadam jako tyran. Tim jim ublizuji, ne fyzicky, ale psychicky. I kdyz jim rikam, jdi si rozmyslet a uklidnit se, co jsi udelal spatne. Okamzite zacnou plakat, ze nikam nechteji. Bohuzel mam pocit, ze kdyz uz jsem to vyslovila, mam na to trvat. Hruza, proste hruza. Mam z toho pak i vycitky.