Přidat názor k článku Zkratka, která nevede NIKAM

ZuziP, jde mi o to, že v podstatě NELZE u šestiletých dětí předcházet konfliktním situacím. U batolete má člověk čas „vychytat si“ nějaké ty konfliktní situace: sošky dát do výšky dvou metrů, skříňky s nádobím zamknout, do oken dát kličky, cédéčka schovat do skříňky v metru šedesáti atd. Zuřivě nesouhlasím akorát s těmi poznámkami, jako že se batole nevodí k silnicím, kde je provoz. Proboha jak to má člověk dělat třeba v obci, jíž prochází jediná ulice, která je shodou okolností „průtažní“ mezi dvěmi okresními městy? (Nevím, někde snad jde se „provozu“ uhnout, ale v mnoha městech či obcích to prostě nejde. Notabene když je pak třeba starší sourozenec, kterého je nutné den co den vodit přes tu frekventovanou silnici do školy…)
Ale když dítě dospěje k nějakému tomu věku čtyř, pěti, šesti let, tak už člověk přece jen touží po „normálním“ životě – kazety přístupnější, byt aspoň trochu upravený a ne holobyt… Ale řekněme že rozhazování kazet a sošek nemusí být tím kamenem úrazu. Lze počítat s detaily jako úklid, oblékání, neodmlouvání, trochu „úcty“ k rodičům (tj. neužívání neuctivých slov, gest či tónů), udržování relativní čistoty při jídle, nevybíravost v jídle, vystříhání se vyloženým provokacím atd. Tedy – jde o věci, kterým se nedá „předejít“ – prostě jsou to situace běžné, každodenní. Tisíckrát řečeno, jak to má být a proč, a po tisící prvé znova táž chyba. Neplácám. Snažím se po dvoutisící upozorňovat, vysvětlovat a láskyplně rozmlouvat. Musím se pochválit – slavím, jak již řečeno, úspěchy – drahoušek asi konečně pochopil, že není tak docela špatné nechat se uklidnit, uhnízdit se u mámy na klíně, a o všem klidně a láskyplně pohovořit. Ale máma není svatá. Máma je nemocná (a neví, co jí je), nemůže teď dělat skoro nic, ani synka vozit tím zatraceným vlakem do školy, zadejchá se do šestýho schodu a po úkonech jako je pověšení dvou tří kousků prádla, neví, co si počne, a nemůže mít tudíž nervy jen pro dítě. Je zoufalá a má pocit, že už ji nic v životě nečeká – zhroutil se sen o novém přeškolení, o práci, o užitečném a šťastném životě. --- A ovšem i dřív neměla máma nervy jak špagáty, a přes veškerou snahu vcítit se do dítěte a dělat všechno jen pro něj byla prostě mnohdy k smrti unavená – a neměla sílu trpělivě, láskyplně převádět negativní emoce dítěte na pozitivní. --- Co potom? Co dál? Obětovala jsem hodně – a teď už mě drží u života jen ta láska. Žádná práce – nemám naději, žádné budování hnízda – nejsou peníze – a co nejhůř – strašně se bojím, že budu muset vrátit svýho syna zpátky do místní školy, kde ho neměli rádi:-(((((((((((((((((((((((((((((((((
Vychutnávám si každou chvíli, kdy se tulíme – manža a já, syn a já, anebo všichni v chumlu. Jsem vděčná Bohu, že pro mě měli v nemocnici místo, abych se svým synem mohla být ty čtyři dny na pozorování (podezření na zánět apendixu). Nedovedu si představit, co by si chudinka počal, kdyby tam zůstal sám, a notabene kdyby ho operovali. I takhle byl vykolejený – ten první den, kdy se bál operace a toho, že bude muset zůstat sám; pak za mnou chodil i do umývárky (tajně, jako „náhodou“, protože ví, že mu to netrpím). A já toho Budulínka zatím nemám sílu vozit do školy, kde je mu dobře (a peníze na benzín docházejí:-((()
Holky, mně je teď tak smutno...
M.