neberu Tvé příspěvky jako kritiku, ale diskuzi.
S dcerou o tom mluvíme /je jí 16 let/. Nikdy jsem ve škole neřekla nic, o čem jsme si nepromluvily. Myslím, že to je podstatné - o tom mluvit. Svým rozhodnutím bych ji mohla postavit do neřešitelné a velmi komplikované/pro ni/ situace. Já si taky nenechám tzv. dělat na hlavu. Jenže bych si tento postoj nedovolila vůči ostatním. Nemůžu rozbouři vlny ve škole a dceru v tom nechat. Já si pak budu doma a v práci a ona bude mít ve škole peklo - každodenní. Jak dlouho to může vydržet? Moc ne.
Ve svém věku MUSÍ pochopit, že prostě jsou situace, kdy opravu musí jít s davem. Je to pravda, že hlavou zeď neprorazíš. Já jsem to dříve zkoušela kolikrát - přece si nenechám líbit očividnou nespravedlnost. Jenže jsem si dost často nabila čumák. Mohu být ráda, že jsem si nezlomila vaz.
Tak to ve společnosti chodí, i když se mi to nelíbí.
Může se Ti to zdát pokrytecké. Je to pokrytecké.
Ale ono to prostě jinak nejde. Myslím si, že ve svém věku to už chápe. V dospělosti už bude na ní, zda zůstane v davu, či vystrčí růžky - aspoň občas.
A mezi námi - nechtěla bych, aby byla vždy vpředu /ten revolucionář/. Ti bývají zpravidla nastrčeni jen na chvíli, aby dali svou kůži na trh, a pak je ten samý dav ušlape, případně i ukamenuje.
Kolik známých a úspěšných lidí prorazilo s taktikou odbojáře a dopadli dobře. Nějak si nemohu vzpomenout.
Předchozí