Přidat názor k článku Zkratka, která nevede NIKAM

Katko, ale Tvoje pejsina není dítě. Stavět na stejnou úroveň psa a dítě je dost zvrácené. Promiň, ale je to tak.
A píšeš, že raději jsi od rodičů jednu utržila než sáhodlouhé vysvětlování. I když se snažím praktikovat neplácací metodu, nahrazovat plácnutí sáhodlouhým vysvětlováním nemá cenu. Tím bych opravdu nikam nedošla. Jak jsi došla k závěru, že pokud neplácnu, tak tedy aspoň sáhodlouze vysvětluji? Opravdu to není nutné, na menší děti stačí krátké upozornění. Delšímu už nevěnují pozornost.
A abych také přišla se svou vlastní osobní zkušeností. Když mi bylo asi 14 let, měla jsem ohlídat své 2 mladší sourozence. Prostě jsem je neuhlídala /můj tehdy 7letý bratr pustil hořák na sporáku a opékal si sušenky/. Přišla jsem na to, když už si pár opekl. On se samozřejmě rodičům pochlubil.
Vím, že rodiče měli strach. Vyřešili to tak, že můj otec mě chytil, přehl přes koleno a nařezal mi. Do té doby mě pouze občas plácli. To ponížení cítím dodnes. Ne bolest, ale ponížení. Po této exekuci jsem rodičům jasně a myslím i tvrdě řekla, že to bylo naposledy, kdy se mě dotkli, že mě příště budou muset zabít, abych si nechala nařezat. Myslela jsem to naprosto vážně a mí rodiče byli tenkrát dost v šoku. Od té doby mě, ani mé sourozence už nikdy ani neplácli. Ani symbolicky.
Nevím, kdy jsem došla u svých dětí k názoru, že občasné plácnutí jim nemůže ublížit /přece jsem jim nikdy nenařezala, jako bylo nařezáno mě/. Ale teď, když vidím, že /zatím/ neplácací výchovu uplatňovat je možné, se o to víc stydím za ty plácance, i když občasné a symbolické.