Xantipo,
nestavím psa na roveň dítěti. Ale oba tvory - dítě i psa, člověk musí vychovávat, chránit před nebezpečím apod. Jen jsem uvedla, že někdy je dle mě plácnutí na místě, stejně jako u pejsiny, když se ji pokouším naučit, kde jsou hranice i dítě se musí naučit co se smí či nesmí.
Ne "bušit" do dítěte za každou blbost pořád, ale někdy stačí slovní domluva či upozornění,někdy zvýšit hlas, někdy holt plácnout přes ruku, když se "přestupek" opakuje naschvál, opakovaně apod. a je to třeba nebezpečné pro dítě. Stejně jako pejsinu neplácám za každé vykolejení, stejně dítě nebudu plácat za každou kravinu. Já na tom nevidím nic zvláštního.
"A píšeš, že raději jsi od rodičů jednu utržila než sáhodlouhé vysvětlování. "
Jo, je to tak a nemíním o tom polemizovat, tehdy jsem to tak cítila.
Můj táta je krapet cholerik a projev tohoto je to, že neumí v konfliktní situaci mluvit potichu, ale prostě křičí. Můžu říct, že křik na mě působí dodnes. Nějak se na mě "nesmí" zvýšit hlas nebo když slyším křik někde na ulici apod.(rodiče na dítě, dospělých na sebe)tak se mi sevře krk a je mi do pláče.
Nikdy jsem podobný pocit ponížení jako ty nepocítila, možná spíš ukřivděnost, že jsem za něco nemohla vůbec nebo mohla jen zčásti(jako ty). Ale dneska, respektive jak mě přešla puberta se na to dívám spíš s pousmáním, protože sama přiznávám, že bych si sama sobě někdy tak nařezala nebo si tak nadala za to, co jsem všechno vyvedla v tom telecím věku.
Tvůj táta to tenkrát udělal skutečně jen ze strachu, stejně jako mě kdysi maminka strašně nadala, že jsem spadla do jámy s vypáleným vápnem (kdyby nebylo schladlý, tak by ze mě zbylo nevím co. V ten moment kdy se to stalo na mě hrozně křičela, než se nějak vzpamatovala a z toho úleku si uvedomila, že jsem za to nemohla a hlavně co se mi mohlo stát. Omluvila se mi a já tu její reakci, byť je zvláštní, chápu.
Každej člověk reaguje jinak...a nikdy neví, co se v něm ve vyhrocených situacích odehraje nebo jak bude reagovat. Někdy člověk reakcema překvapí sám sebe...
Předchozí