Přidat názor k článku Zkratka, která nevede NIKAM

Tak já taky přidám jednu svoji os.zkušenost, bylo mi tak též 14 byl červen krásně byla jsem přijatá na gympl. Ve škole už o nice nešlo ani jsme se moc neučili. Jestli někdo z vás vzpomíná za totáče promítali kina někdy i od 15.00. Jednoho dne jsme měli mít odp. vyučování. Já se na to s kámoškou vybodla a courala se po venku a pak šla do kina. Samozřejmě jsem z toho kina přišla podstatně déle než z běžného odp.vyučování. Doma se mě normálně zeptali: "kdes byla?" Já nato: "V kině." A oni "tys nebyla ve škole?" A já na to: "SE MI NECHTĚLOOO" Pak následovaly od otce asi 2 rány, že jsem proletěla pokojem. Taky jsem se cítila ponížená a den jsem s taťkou nemluvila. Pak se mi omluvil a řekl, že už mě nikdy bít nebude (dodržel to) Já to, ale s odstupem času považuji za naprosto pochopitelný. Mělo mě to ponížit = vrátit zpátky na zem, protože jsem lítala už docela nebezpečně vysoko :-) Jenže moje puberta byla opravdu velmi velmi bouřlivá a tak se na mě pak střídavě křičelo střídavě dávaly zákazy, střídavě jsme spolu s tátou třeba týden nemluvili, ani se doma nepozdravili. Tak vážně nevím. Až přijdou moje děti do puberty určitě je bít nebudu, ale děj se vůle boží :-) Opravdu si myslím, že každé dítě = jiná metoda a nedá se nic univerzálně použít a rozhodně bych neodsuzovala rodiče za to, že své děti vychovávají ať to dělají jakkoli.