Přidat názor k článku Zkratka, která nevede NIKAM

Xantipo,

například proto, že jsou v nerovném postavení. Rodič je do určité doby, ať se nám to líbí nebo ne, dítěti ve smečce "nadřízen" (ano, někde je to naopak, ale pak chudáci všichni v takové rodině). U normálních lidí se to pak v dospělosti vyrovná a stanou se z nich rovnocenní partneři.

Rodič je v postavení vedoucího zvířete ve smečce, jehož úkolem je mláďata vést k tomu, aby se naučila, co mají, a nějak fatálně si neublížila. Je tím, kdo má v dané chvíli víc informací a tudíž větší odpovědnost za to, jak celá situace dopadne. A proto občas musí udělat něco, co se tomu mláděti příliš nelíbí, protože ho to v dané chvíli nějak omezuje, brání mu v tom, aby dělalo to, co je mu momentálně příjemné, ale v budoucnosti (do které to mládě nevidí, rodič trochu ano) by pro něj mohlo mít důsledky mnohem nepříjemnější. Je vcelku jedno, jestli je to jedna přes zadek, zákaz televize nebo jenom odnesení z místa činu. To mládě to stejně v dané chvíli bude chápat jako újmu, tomu se prostě vyhnout nedá.

I zvíře občas po svém mláděti chňapne, většinou jen zlehka, aby mu neublížilo, ale odradilo ho od činnosti, které považuje za nebezpečnou. A také si o něm nemyslíme, že by to mládě nějak týralo. Protože ho na druhou stranu živí, hraje si s ním, nechává se od něho okusovat.... ten trest není jeho jediná komunikace s tím mládětem, ale součást té komunikace.

Nikdo není neomylný, a tak i my rodiče jistě nasekáme spoustu chyb, občas potrestáme něco, co si trest nezasloužilo, občas zase necháme projít něco, co bycho měli potrestat. Občas považujeme za trestuhodné věci, které jsou vlastně neškodné, občas zase naopak. Nikdo nejsme dokonalý. Ale já věřím, že když ke svým dětem budeme přistupovat celkově s láskou, tak ani občasný trest, ani občasné selhání ve většině případů nenaruší ani osobnost toho dítěte, tak naše vzájemné vztahy.