Už mi to přijde legrační tenhle rozhovor, ale dala bych mu facku. A o respektu to vůbec není. Taky jsem na něj někdy křičela, ve vzteku, že ho nenávidím a nikdy nechci vidět a on, že mě neuvidí atd atd. A zrovna tak se hodně ošklivě dokážu pohádat s manželem. Jednou jsem po manželovi v hádce hodila vidličku a ona se mu bohužel zabodla do ruky. No hrůza hrůzovatá :-)) ITÁLIE jak vystřižená. A pak sme se omlouvali a udobřovali. A moc ho miluju a respektuju a vážim si ho. A stejně tak otce a stejně tak děti. Jenže prostě jsem příliš impulzivní. Zas na druhou stranu na moji hrozněmochodnou a obětavou maminku nekřičím i když mě někdy naštve, ale ona je citlivka cvitlivá tak by to nerozchodila a stejně tak moje mladší sestra. Jenž moje děti, teda mluvím o tšch starších, žádný velký citlivky nejsou a sebevědomí maj na rozdávání tak podle toho s nima jednám. Ne proto, že bych je nerespektovala, ale protože vím, že je jedna výchovná absolutně nerozhodí v tom smyslu, že by je to nějak poznamenalo. Prostš každej sme nějakej. Nemůžeš všechno brát smrtelně vážně ani facku ne :-) Ale vlastně můžeš. Fakt nikho nenutím aby svoje děti bil jen vysvětluju jaký můžou nastat situace a že každýmu vyhovuje něco jinýho. Jsou rodiny kde lítaj talíře a jsou rodiny kde se mlčí. Důležitý je jestli se milujou (a nezabijou)
Předchozí