Přidat názor k článku Zkratka, která nevede NIKAM

v tom to asi je. Každý jsme jiný. Já jsem opravdu nikdy rodičům ani ve vzteku neřekla něco takového, jako že je nenávidím. To mi připadá hrozné. Občas jsem také mívala návaly vzteku. Ale čím jsem starší, tím lépe se umím ovládat. Asi je to tak správně, abych pak lépe mohla snášet pubertu svých vlastních dětí.

No a k příspěvku Šáry - v zásadě s Tebou souhlasím. Ano, někdo musí být tzv. vůdce smečky. Jenže my nežijeme ve smečce, kde se praktikuje právo silnějšího. Jen člověčí rodiče jsou ochotni se starat o své děti, třeba už dospělé. Jsou ochotni se starat o své slabé dítě /myslím tím např. jakkoli postižené/. To zvířecí rodiče neudělají. Obrazně přirovnávat rodinu ke zvířecí smečce jde, ale praxe je jiná.
V rodině nejsou vztahy založeny na právu silnějšího, ale na respektu. Pokud mě děti nebudou respektovat a nebudou mi věřit, můžu z nich vymlátit třeba duši, ale k ničemu to nepovede.
Pro někoho výprask neznamená nic, jen úlet. Ale pro jiného /třeba pro mě/ to je naprosté ponížení. Neumím popsat své pocity. Ani teď po tolika letech bych nejednala jinak. Byl to pocit naprosté bezmoci a vzteku. Z toho vyplynulo to konstatování a jistota: tak tohle už nikdy ne.
Jak už jsem psala - jak mám respektovat někoho, kdo nerespektuje mě.
Nicméně, jsem přesvědčená, že jsem nedělala nic tak hrozného a nepřístojného.
Z pohledu některých z vás zřejmě ano. Co je tak zvráceného na tom, pokud jsem byla od 15 let občas o víkendech bez dozoru rodičů. Mě to tak hrozné nepřipadá. A rodiče udělali to nejlepší, co mohli. Nechali mě být a nemluví mi do života. Jak tady některá psala, že by jí vadilo, když by jí rodiče neradili, že prý by si ta dotyčná myslela, že ji snad nemají dost rádi.
Pro mě je projev lásky to, že se mi nesnaží radit /připouštím, že by možná chtěli/, protože prostě vědí, že bych to nesnesla. Já takovéto rady vnímám jako zasahování do mých záležitostí. Nemohou mi poradit, i kdyby chtěli. Nikdy neznají všechny souvislosti. Byly by to jen jejich představy o řešení problému. Ale já nejsem oni v mladším vydání. Žiju jinde,jiným způsobem a mám jiné zkušenosti. Prostě oni mi mohli předávat zkušenosti svým vlastním chováním a jednáním, dokud jsem byla dítě. Pak už to nebylo možné. Nevím, jak jinak to napsat.