Přidat názor k článku Jak se rodí nadstandardně

Ahoj Ilono a Petro i vy další,

normálně nereaguji na různé příspěvky,ale dnes udělám vyjímku.
I já patřím do skupiny maminek s "bolestnými vzpomínkami"
Nevim jak to napsat,aby vše bylo srozumitelné,ale pokusím se o to.

Příběh Petry je tak moc strašný tím že je realistycký až mě jímá hrůza,ale o tom psát ani nechci to si myslím je samo o sobě na dlouhé povídání a rozebírání,ale pokud by měla Petra zájem máme v rodine právníka a myslím že by mohl poradit a popř i Petru zastupovat ve věci trstního oznámení na zmíněnou společnost.Klidně se mi ozvi na email a ráda Ti předám kontakt.

Raději bych ale napsala o tom co mě pomohlo "přežít" ty hrozné chvíle nejistoty a strachu o ten malý uzlíček jež jsme nosily devět měsíců pod srdcem a nyní je vše naprosto jinak než jsme si vysnily.
Rozdíl mezi nám je jen takový,že vaše děti měli a mají potíže jiý od samého porodu.Můj syn Jakub se narodil jako naprosto zdravé mimčo-dvojče a on i jeho bráška se měli moc pěkně k světu.Bohužel jen tři měsíce pak se nám stejně jako To bě Petro i Tobě Ilono a i jiným změnil na vždy náš život.U nás neselhal lidský faktor,mi měli "jen " smůlu a bacil se dostal našemu Kubíkovi do mozku a způsobil těžký a komplikovaný zánět mozku s trvalými následky.

Nejde mi nyní o to aby mě někdo litoval nebo něco pdobného,vůbec ne jen bych ráda dodala tímto sílu a odhodlání BOJOVAT za naše děti, jak Petře tak i Iloně a i dalším maminkám jež takto krutě zkouší osud.

Po dvou měsících probdělích nocí a šílených obavách se navzdory prognozám náš Kubíček probudil z umělého spánku a měl chut žít!Nevěděli jsme co čekat a popravdě nevíme to ještě ani dnes a jsou to tři roky,ale jedno vím jistě všechna vynaložená síla,bolest,odhodlání a slzy, co jsem za ty tři roky do péče o našeho Kubíčka dala se mi mnohonásobně vrátily.
Domů z nemocnice jsme si vezli malý nepohyblivý uzlíček nervů a veliké hnědé oči plné bolesti.Stálo mě to opravdu hrozně moc sil,nervů i těch slz ale náš Kuba je na světě rád,hrozně moc rád se směje,jen minimálně pláče,miluje své dva brášky a dneska je to převážně on kdo mě drží "nad vodou"
Také jsem cvičili Vojtovu metodu a díky ní se začal syn hýbat ,nejprve ovládat hlavičku až po všechny končetiny.Samozřejmě mám taky dny kdy jsem ze všeho smutná,ale když si vzpomenu,že se nikdy hýbat neměl a dneska,právě dneska ve svých třech letech začíná sám chodit je mi dobře na duši.Nezáleží na tom kdy začne Vaše dítě dělat to co ostatní děti,ale důležité je aby to začalo vůbec dělat.
Náš Kuba má kromě jiných následků jako třeba poškozeného mozku i těžkou poruchu sluchu takže nemluví(já pevně doufám že jen prozatím),a já když ted začíná chodit ,se strašně moc těšim z toho jak mi jednou řekne to kouzelné "mami,maminko"
Vím,pro mnohé je to banalita,slýchají to každý den xkrát,ale mě to moc chybí.

A tak třeba se jednou dočkám ,asi v tom že není nic předem prohrané je to mé odhodlání a vytrvalost v mém boji za méhu Kubíčka,někdy nevím jestli bojuju za sebe nebo za něj,ale každopádně dnes už vím,že to co se nám stalo a ikdyž to bylo a je stále moc bolestným poznáním,to všechno nás,mě ,manžela i celu naší rodinu posunulo o veliký kus dopředu a troufám si říci-napsat že mi to víc dalo než vzalo.

BYLA BYCH RÁDA KDYBY MŮJ PŘÍSPĚVEK DODAL SÍLU DALŠÍM MAMINKÁM K JEJICH NELEHKÉMU BOJI S "OSUDEM"

P.S.
pokud budete mít kdokoliv zájem o kontakt,podporu či pomoc,nebo si jen tak pokecat se stejně nebo podobně "postiženým" človíčkem tak napište na email.Sama vím jak je těžké o "tom"(našem trápení) mluvit s lidmy kteří nic podobného nezažili.
zatím všem přeji krásné dny příští a mnoho sil......Ivana