Přidat názor k článku Je existence výchovně náročných dětí fáma?

Starostliví spoluobčani, to je kapitola. Ale mám s nimi dva dobré zážitky. Když byly Matějovi asi tři roky a opět naši cestu doprovázel řevem, přidala se k nám jedna starší paní a začala mu vykládat všechno možné. on chvíli poslouchal a když usoudil, že už ví všechno zajímavé zase spustil kafemlejnek ale já sem chtěl... a paní zase něco vymyslela a on zase poslouchal a pak zase... Paní byla docela neúnavná, asi mi chtěla předvést pedagogiku, nakonec prohlásila, že ten se teda oblbnout nedá a šla si po svých. Pak mi jednou jeden pán úspěšně Matěje dostal ze vzteku - válel se po zemi uprostřed cesty, samo že v centru města odpoledne, a něco hrozně chtěl, já řekla ne a trvala na tom, tak se tam tak válel, já že už jdu, udělala jsem pár kroků od něho a on nic, tak stojím a čekám, šel kolem pán, zastaví se nad ním a úsečně - vstávej a koukej mazat za maminkou a ještě ukázal rukou ten směr ke mně. Matěj vyletěl a už se mně držel a ani necek. Tak to byla účinná pomoc. Zbaběle jsem pak měla pána za strašáka, ale dalo se to použít asi třikrát, protože pak už věděl, že tam nepřijde.