Je existence výchovně náročných dětí fáma?

Mladšímu je devět měsíců. Od narození se po většinu bdělého stavu usmívá. Bez problému se po nějakou dobu zabaví sám. Když je čas spát a položím ho do postýlky, vyjímečně na chvíli zabrečí a spí. V noci se budí jen občas (pokud má bolesti, není mu dobře..) A to ho stačí jen nakojit, uložit, odejít a mám jistotu, že bude spát dál.

Starší syn od narození vyžadoval a stále vyžaduje maximum mé pozornosti. Je mu 3,5 roku. Chodí do školky. Nebýt toho, už bych nejspíš pobírala antidepresiva. Od narození často a silně plakal – řval, chcete-li. Přes den, pokud nespí, vyžaduje, aby se mu někdo věnoval. Má silnou potřebu lidského kontaktu a přímé pozornosti. Sám si hraje maximálně pár minut. A to až od dvou let svého života. Dokonce už se občas i sám převleče. Ovšem, jen v případě, že strašně moc chce. Od svých 8 měsíců se pohybuje v neustálém „období vzdoru“. Občas si můžeme na krátko vydechnout (pár dnů, maximálně 2 týdny), a pak vzdorovitost přijde v nějaké jiné, většinou horší podobě. V noci se budil do svých dvou let po hodině i půl hodině. Do té doby byl kojený. V dnešní době se budí tak 1-2x za noc. Uspat ho, bylo často nadlidským výkonem. V 1 roce věku se 2x doslova vyšplhal z vysoké dětské postýlky a přepadl. Zkoušeli jsme totiž metodu „dát spát a odejít“. Dnes už vím, že nejvyšší možný trest pro něj, je zavřít ho samotného do pokoje s vidinou, že tam celou noc bude spát sám. Proto chápu jeho tehdejší hysterii. Ostatně i dnes, pokud v noci zjistí, že s ním nikdo v pokoji není, propuká v srdceryvný pláč. Do dnešního dne spává v ohrazené postýlce. Protože, krom mluvení a křiku ve spánku, i cestuje.

Oba naše kluky ze srdce milujeme. U obou jsem měla naprosto pohodové těhotenství i porod. Oba jsme si je moc přáli. Už jsme byli manželé pár let a vztah fungoval bezvadně. I díky tehdejší stabilitě a síle našeho vztahu, jsme dodnes manželé i přes ten mnohdy velký psychický nápor a nedostatek času na sebe. S manželem jsme oba temperamentní cholerici. Ale nemáme problém si v jednu chvíli ostře vynadat a do 5ti minut se zas udobřit. Já jsem navíc vášnivý čtenář. Takže od první chvíle, kdy jsme začali o dítěti vážně přemýšlet, jsem si přečetla desítky knih o výchově.

Posledním odstavcem jsem chtěla už předem vyloučit, že by se na starším synovi mohly „podepsat“ vnější okolnosti. Jak je tedy možné, že se od sebe tak liší? Oba vychováváme v zásadě stejně. Oba vykazují stejnou dávku inteligence, zvídavosti i živosti. I před mladším synkem musím zavírat všechny skříňky, odtahovat ho od počítače a přemisťovat věci do stále větších výšek. Když se mu něco nelíbí, řve jako tygr. Nejbližší sousedi už se nás ptali, proč to naše mimi tak pláče (prořezávaly se mu dva horní přední zuby zároveň a než nám to došlo, pár dnů si hlavně večer, pořval). Přesto jeho výchovu a péči o něj přirovnávám k procházce růžovou zahradou. Tedy oproti tomu, co jsme zažívali a stále zažíváme se starším.

Čím to tedy může být? Osobně mám naprosto jednoduché vysvětlení. Genové dědictví. Starší syn od nás dostal takovou směsku genů, která nám připraví ještě nejednu horkou chvilku. Má vlastní názor snad od chvíle, kdy byl počat. Chce na věci přijít zásadně sám. Všechno musí být nejpozději teď hned…. K této genové nadílce se možná přidala i porucha pozornosti (ADHD, LMD nebo hyperaktivita – jak kdo chce). Zatím ji nemáme potvrzenou, takže se jen dohadujeme. A pravděpodobně pomohly i ne vždy správné výchovné postupy z naší strany. Co si budeme vykládat, jako neexistuje dokonalé dítě, neexistuje ani dokonalý rodič.

Že po světě běhají děti obtížně výchovně zvladatelné, jsem tušila už dlouho. Naše dítko mi to potvrdilo. A já se na naší vlastní situaci snažila ukázat, že někdy můžeme jako rodič udělat všechno možné i nemožné, ale stejně má okolí pocit, že máme doma nevychovaného a nezvladatelného spratka. Ale hlavně jsem chtěla povzbudit rodiče, jimž osud přidělil podobné dítě na výchovu. Nezoufejte. Po světě nás běhá více, co bychom to mateřství a otcovství občas rádi zabalili. A to i přes to, že jsou pro nás naše děti víc, než vlastní život. Ani my rodičové, ani dítko za to nemůžeme. Tak to je a tak to bude, minimálně do jeho plnoletosti. V Bibli se píše, že nedostaneme zkoušku nad vlastní síly. Tudíž můžeme být hrdí. Neboť z toho vyplývá, že nám Bůh věří, a proto nám svěřil takovéto dítko.

Zoufalým rodičům vřele doporučuji tyto knihy: „Problémové dítě v rodině a ve škole“ – Mary Sheedyová-Kurcinková www.portal.cz, „Děti a hranice“ – Henry Cloud, John Towsend www.navrat.cz a další si můžete přidat do diskuse sami. Jen namátkou autoři dalších dobrých knih – Zdeněk Matějček, James Dobson.