Znám to z vlastní zkušenosti

Mohu to potvrdit, znám to na vlastní kůži. Starší syn (5 let) je od malička "tvrdohlavec", kterého jen málokdy přesvědčíme, že to s ním myslíme dobře. Má zkrátka svoji hlavu. Od 1 roku jsem s ním chodila k psycholožce, neboť jsem měla pocit, že ho vůbec nezvládám. Psycholožka mi tvrdila, že mám zkrátka doma "osobnost" a ty jeho záchvaty vzteku s ním musím prožívat - ale kdo to měl někdy přežít? Hlavně ty pohledy a názory okolí, že máme doma spratka a nevychované dítě. Musím podotknout, že jsem s manželem oba vysokoškoláci a o výchově dětí jsem nastudovali spoustu knih - je jasné, že v tom to ale není. Teď (v 5-ti letech) už je to lepší, máme fígle jak na něj. Na druhou stranu musím říci, že na svůj věk je vždy se znalostmi o hodně vpředu (i podle sdělení lékařů). V roce mluvil, v roce a půl přednášel básničky. Dnes tj. v pěti letech už umí bez problémů hodiny, sčítá a odčítá do 2 tisíc, zná písmena, teď začíná číst. Když mu řeknu v jakém roce se kdo narodil, tak spočítá kolik mu je let .... apod. Musím říct, že mi se nesnažíme ho tyto věci učit, jeho touha po nových informacích je zkrátka velká... Něco mu 1x přečtu a už si to pamatuje. Jen mám trochu obavy ze školy, aby se nenudil a nezlobil, tady tuším ještě velké problémy.
Teď máme druhého kluka, vychováváme ho od malička stejně a je zatím pravý opak. Od mala krásně spinká, jí, skoro vůbec nebrečí, je to nesmírný kliďas. Tak výchovou to asi nebude.
Takže milí rodičové, kteří máte také "nevychovatelné" dítě, nezoufejte, ve vás to není. Jak mi radila psycholožka - "Nevšímejte si lidí, když jim vadí jaké máte dítě, je to jen jejich problém, ne váš".
Radka